Zahraniční politika Nečasovy vlády: existuje vůbec?

30.září 2011 | Autor: Jan Jireš

Tak jako v řadě jiných oblastí je i dosavadní výkon Nečasovy vlády v oblasti zahraniční politiky hodnocen s oprávněnými rozpaky. Je jasné, že ve srovnání s ekonomickými tématy, prostřednictvím kterých se vláda pokouší vytvářet svůj reformní sebeobraz, hraje zahraniční politika přinejlepším druhé housle. Avšak právě proto, že není tak exponovaným tématem, bychom u ní očekávali mnohem lepší výsledky, než kterých jsme byli v uplynulém roce svědky.

 

Česká zahraniční politika i nadále postrádá konzistentní a rozpoznatelnou tvář, která by z naší země činila respektovaného a předvídatelného spojence v rámci NATO a EU. Lidé, kteří by měli čitelnou zahraničněpolitickou linii země určovat a dbát na její dodržování (tedy především ministr zahraničí), to nedělají. Zdá se, že zahraniční a obranná politika je pro vládu jako celek okrajové téma, což je v situaci největších turbulencí v mezinárodních vztazích za posledních dvacet let na pováženou. Vláda se nezabývá analýzou dopadů nejvážnějších současných krizí na české národní zájmy, natož aby se k nim srozumitelně vyjadřovala.

Kakofonie pokračuje

Největším problémem je kompeten­ční bitva uvnitř vlády, týkající se především kontroly evropské agendy. Na ni se nabalují zhoršující se osobní vztahy lidí, kteří by měli společně českou zahraniční politiku vytvářet, a konflikty mezi vládou a prezidentem republiky. Zahraniční politika je tak obětí vzájemných naschválů a sporů mezi čtyřmi institucemi, které by se za normálních okolností měly doplňovat: úřadem premiéra, ministerstvem zahraničí, ministerstvem obrany a kanceláří prezidenta. Spory mají podobu povrchního souboje o osobní a stranickou prestiž, zatímco obsah se ztrácí. Kromě několika vágních vyjádření se česká veřejnost nedozvěděla, v čem se konkrétně bude lišit evropská politika země, pokud by za ni byl zodpovědný úřad vlády, od evropské politiky vedené MZV. Ani jeden z těchto úřadů nevysvětlil, co bude se získanými kompetencemi přesně dělat.

Souvisejícím problémem je neschopnost mluvit jedním hlasem, koordinovat zahraničněpolitická vyjádření klíčových osob a dodržovat jednotnou linii. Naše zahraniční spojence a partnery tím často přivádíme přinejmenším do rozpaků. Zejména prezident republiky, lidé z jeho úřadu a ministr zahraničí mají v oblibě pronášet více či méně šokující výroky v českých i zahraničních médiích, které jsou v rozporu s dlouho budovaným profilem české zahraniční politiky a následně vyžadují „žehlení“ u překvapených spojenců.

Krize eura, NATO a arabské jaro – nic pro nás?

Asi nejzávažnějším prohřeškem české vlády v oblasti zahraniční politiky je však ignorování nejdůležitějších mezinárodních krizí současnosti a nepřipravenost na jejich možné důsledky pro zájmy ČR. Jedná se hlavně o revoluce v arabských zemích, krizi eurozóny a krizi NATO.

Postoj české vlády ke změnám v arabském světě je směsí nezájmu, cynismu a přehnané opatrnosti. Za vše hovoří fakt, že Česká republika uznala libyjskou povstaleckou radu jako legitimního reprezentanta Libye jen dva dny před tím, než tak učinilo Rusko. Nebylo by to nic hrozného, jen kdyby se ČR léta neprofilovala jako důsledný obhájce demokracie a lidských práv a s odkazem na svou nedávnou historii se neprezentovala jako expert na přechod od autoritativního zřízení k demokracii. Když má teď konečně příležitosti proměnit svá slova v činy (navíc v regionu, který je pro zájmy Evropy klíčový a ČR k němu má historické vazby), nedělá téměř nic. Alianční operace v Libyi se z důvodu nedostatku potřebných vojenských schopností neúčastní a aktivitu v oblasti humanitární pomoci, postkonfliktní stabilizace a přechodu k demokracii přenechává jiným.

Reakce vlády na krizový stav EU kombinuje nečinnost se škodolibým sebeuspokojením. Na krizi eura, která hrozí podkopat evropskou integraci jako takovou (tedy základní pilíř české zahraniční politiky), odpovídá česká vláda jen konstatováním, že je dobře, že ČR není členem měnové unie a nemusí tak spolufinancovat záchranu zadlužených zemí. Teprve nedávno vláda požádala (z iniciativy MZV) svou Národní ekonomickou radu, aby připravila scénáře možného kolapsu eura a jeho dopadů na českou ekonomiku. Stejně tak by ale bylo dobré vědět třeba to, co hodlá česká vláda podniknout, aby problémy měnové unie neohrozily evropskou integraci jako takovou včetně fungování společného trhu. Odpovědi jsme se zatím nedočkali.

Také postoj české vlády k potichu probíhající krizi NATO kopíruje obvyklý scénář, jehož hlavní součástí je rozpor mezi velkolepými prohlášeními v minulosti a tristní realitou současnosti. Představitelé USA dnes již otevřeně varují, že v důsledku pokračující ekonomické stagnace v zemi a nespolehlivosti řady evropských spojenců dochází Američanům s Aliancí trpělivost a není vyloučeno, že se rozhodnou výrazně omezit své bezpečnostní angažmá v Evropě. Místo toho, aby se Nečasova vláda snažila alianční krizi čelit, ještě přispívá k jejímu prohlubování. Jí schválený rozpočtový výhled na následující roky počítá s dalším prudkým poklesem výdajů na obranu, a to hluboko pod jedno procento HDP.

Rok od nástupu do úřadu je načase, aby vláda začala provádět zodpovědnou zahraniční politiku. Premiér si musí v kabinetu zjednat autoritu a vyřešit kompetenční spory, ministr zahraničí musí začít více dbát na dodržování dohodnuté linie a dávat si větší pozor na ústa a oba společně musí donutit prezidenta republiky, aby zamezil excesům svým i zaměstnanců svého úřadu. Kromě toho musí vláda pracovat na tom, aby ČR adekvátně přispívala k činnosti NATO a EU.