Stát kazí i sportovní soutěž

14. září 2011 | Autor: Jan Průša

Sport je jedna z nejoblíbenějších volnočasových aktivit, ať už se jedná o aktivní účast nebo pasivní sledování sportovních utkání. Silná poptávka do sportu přivádí velké množství peněz. Část platí účastníci nebo diváci přímo, další část přitéká od sponzorů, kteří sport berou jako skvělou marketingovou příležitost.

Ačkoliv účastníci a diváci za sport v různých podobách velmi ochotně utrácejí, miliardy na sport přispívá i stát. Nabízí se proto otázka, proč se do sportu stát vůbec plete.

Lobbing sportovních asociací

Vysvětlení není složité. Nejprve pár důvtipných podnikatelů vytvoří sportovní asociaci, která má za úkol lobbovat za své členy. Tato sdružení se v každém hospodářství vyvíjí naprosto přirozeně a snaží se omezovat trh a jeho pravidla ve svůj prospěch. Čím omezenější je tržní prostředí, tím větší je prostor k nadprůměrným ziskům. Proto ekonomové zdůrazňují, že je to vždy tlak konkurence – tedy hospodářské soutěže, co žene ekonomiku dopředu a v důsledku prospívá zákazníkům.
Zde ještě jednou zdůrazním, že nechci sportovní asociace znevažovat. Naopak, ve svobodném tržním prostředí se vždy utváří zájmové skupiny. Podstatné je, aby spolu mohly soutěžit za jasných podmínek definovaných jednoduchým a přehledným Občanským a Obchodním zákoníkem. Tím si vytvoří přirozenou rovnováhu.

Stát narušuje rovnováhu

K mrhání penězi se vše zvrhne teprve v druhém kroku: Stačí, aby existoval stát, který přerozděluje velké sumy peněz. Politiky ovládají dva motivy: (1) kupování hlasů voličů, které vychází z pudu sebezáchovy a snahy o znovuzvolení, a (2) hospodářská řídicí moc, skrze kterou se projevují jejich ambice. Pokud mají k dispozici objemné rozpočty, jsou pro lobbisty snadnou kořistí. Politikové se nechají rychle přesvědčit, aby nějaké daně přesměrovali do sportovních klubů.

Jako vždy když stát zasahuje do přirozeného běhu ekonomiky, mají sportov­ní dotace devastující následky. ­Nadbytek peněz se začne projevovat rozhazováním a silnou neefektivností. S přílivem peněz posilují lobbistické skupiny a celý řetězec se stává začarovaným kruhem. Státní peníze ve sportu přímo způsobují několik nežádoucích jevů, které podrobně rozeberu.

Nejprve zde musím připomenout, že uvedené negativní jevy se samozřejmě objevují i v soukromých firmách, nejen těch státem dotovaných. Podstatné je, že konkurence neefektivní firmy vytlačuje, zatímco stát jednak ztráty svými dotacemi přímo vyvolává, a jednak ztrátové podniky opakovaně financuje.

1. Ztrátové kapitálové investice

První bod se týká především megalomanských sportovních areálů, u kterých je ztráta jistá ještě před zahájením stavby. Například u Sazka/O2 arény se pokládalo za úspěch, že si dokázala vydělat alespoň na provozní náklady. Nechám na čtenářích, aby si položili otázku, kdy naposledy si oni sami nebo jejich děti byly v této aréně zabruslit.

Přitom zbankrotovaná Sazka vykázala na konci roku 2010 ve své výroční zprávě dluhy deset miliard korun. Celkové náklady na výstavbu obřího stadionu se pohybují kolem 20–24 miliard korun, a to je pouze jeden příklad za všechny.

Bylo by jistě zajímavé spočítat, kolik peněz se utopilo při pořádání olympijských her. Stačí si však spojit OH v Aténách a současný hospodářský stav Řecka, které nedávno prošlo první částí řízeného bankrotu. V zájmu daňových poplatníků doufejme, že ČR ani bankrot, ani olympiáda v budoucnu nepotkají. 50 milionů dluhů stačilo vytvořit i Mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci.

2. Neefektivní provozní náklady

Neefektivní provozní náklady – především abnormální navýšení platů všech zúčastněných – jsou také přímým důsledkem dotací. Pokud sportovní manažeři peníze nevydělali, ale pouze obdrželi z dotací, nejsou motivováni jejich použití dostatečně kontrolovat.
Jako nejabsurdnější mi připadá pohled, který čas od času zaznamenávám ve svém okolí: Titíž lidé, kteří vrcholovým sportovcům závidí jejich závratné platy, pak nejen sledují jejich výkony v televizi (a tedy jim přispívají přes reklamu), ale schvalují i státem finan­cované stadiony. Pokud by však stát na stadiony nepřispíval, museli by se ve sportovní branži uskromnit všichni – včetně hráčů.

3. Bujení sportovní korupce

Jak roste objem prostředků ve sportu, roste i zisk ze sportovního úspěchu čestného i zmanipulovaného. Rostoucí počet pokusů o podvod je zcela očekávaný důsledek bohatnutí sportovního sektoru. Ovšem zatímco tržní prostředí má tendenci korupci přirozeně potlačovat, pod záplavou neprůhledných státních dotací korupce přímo bují.

Představme si, že by fotbalová liga byla plně soukromá a ukázalo by se, že jeden zápas byl „zkorumpovaný“, tj. vítězství v něm bylo koupeno jedním z ­týmů. Jednalo by se o trestný čin „­korupce“, proti kterému by stát měl zasáhnout? Nikoliv – jednak na vítězství v soukromé hře neexistuje právní nárok (na rozdíl od spravedlnosti před soudem) a jednak by záleželo na tom, zda by úplatky byly ve shodě se záměrem vlastníka ligy. Bylo by výlučně na vlastníkovi, zda by s uplaceným rozhodčím zahájil spor pro porušení pracovní smlouvy nebo spor o náhradu škody vzniklé ztrátou platících diváků či sponzorů. Není snad nutné zdůrazňovat, že rozhodnutí diváků a sponzorů (ne)přispívat na „neférovou“ ligu je samo o sobě ozdravným tržním mechanismem proti korupci.

V realitě jsme však svědky kvalitativně jiné hry. Přinejmenším od dramatizace odposlechů ve hře Ivánku, kamaráde nikdo nepochybuje o tom, že se ve fotbalu uplácí. Dopad to však nemá vůbec žádný – státní televize vysílá stále stejnou ligu korupce nekorupce, diváci ji sledují, sponzoři platí. Nejen že tak nedobrovolně na úplatky přispíváme všichni, ale bez přehánění lze říci, že například Česká televize tím korupci přímo podporuje.

4. Vedlejší dopady

Propojeností sektorů v malé ekonomice typu ČR i malé dotace způsobují spoustu nepřímých následků. Zmiňme stručně alespoň dva příklady.

Pokud stát zaštiťuje a finančně kryje výstavbu projektů jako O2 aréna (byť přes donedávna zákonem garantovaný monopol Sazky), vzdaluje sport běžným občanům. Podporuje sledování jednorázových masových událostí, místo aby si občané mohli pravidelně zasportovat za mnohem menší náklady sami. Silně se tak utužují klientelistické vazby na ose média-sport-stavebnictví-státní samospráva.
Další oblastí je vazba sportu, zdravotnictví a dopingu. Obrovské prémie motivují vrcholové sportovce k úspěchu za každou cenu včetně dopingu. Přitom doping sám o sobě nelze považovat za nelegální a jeho připuštění či zakázání je soukromým rozhodnutím pořadatele dané soutěže. Háček nastává v případě státní zdravotní péče: Vzniká tím dokonalý morální hazard. Sportovec, který si zničí zdraví, totiž nenese náklady na svou léčbu. Ty z velké části uhradí stát z veřejného zdravotního pojištění, tedy z kolektivně přerozdělených peněz všech daňových poplatníků.

Můžeme shrnout, že stát doping v podstatě přímo podporuje. Jedná se o další příklad toho, jak státní zásahy do ekonomiky vytváří pokřivené vztahy naprosto opačné, než jaké by odpovídaly zdravému rozumu.

Závěr

Bylo by pokrytecké si namlouvat, že stát dokáže sport podporovat jako sociální aktivitu. Zatímco budovy Sokola po celé republice chátrají, předražené paláce kulturistiky jako Holmes Place vzkvétají a tržby sportovních řetězců lámou rekordy (pět největších mělo kombinované tržby téměř šest miliard korun). O2 aréna a ostatní megalomanské stadiony po republice sportovní vyžití vašemu dítěti také nezajistí.
Stát svou podporou sport pouze degraduje a podporuje jeho ziskuchtivou, nabubřelou tvář. Proto v žádném případě nelze mluvit o navyšování státní podpory sportu. Pokud chceme zdravou a čestnou sportovní soutěž, je třeba ji očistit od státních financí.