Šedí panteři evropské politiky

30.září 2013 | Autor: Petr Sokol

Změna demografické struktury evropských či šířeji západních společností se neprojevuje pouze v nutnosti hledání nových řešení pro důchodový systém. Nárůst počtu i podílu lidí v důchodovém věku má svůj vliv i na politiku.

Důchodcovské strany rostou pomalu, ale jistě

Změna demografické struktury evropských či šířeji západních společností se neprojevuje pouze v nutnosti hledání nových řešení pro důchodový systém. Nárůst počtu i podílu lidí v důchodovém věku má svůj vliv i na politiku. A nejde jen o to, že se „důchodová“ témata stávají středobodem předvolebních diskuzí i politického rozhodování. V řadě zemí Evropy totiž začínají vyrůstat politické strany orientované na zájmy důchodců.

Lucemburský předvoj

Vůbec prvním příkladem úspěšné důchodcovské strany, která v Evropě vstoupila do parlamentu, byla aktivita vzešlá z lucemburských protestů v březnu 1987. Tehdy se demonstrovalo za rovnoprávnost v důchodech, protože v Lucembursku měli státní zaměstnanci důchody ve výši pěti šestin posledního platu, zatímco lidé v soukromém sektoru pobírali nižší penze. Na základě protestů vznikla strana s krkolomným názvem Akční výbor 5 /6 pro všechny, která ovšem hned první účast v parlamentních volbách v roce 1989 proměnila v téměř 8 procent a ve 4 z celkem 60 křesel. Od té doby jsou její poslanci nepřetržitě zastoupeni v lucemburském parlamentu. V prvních letech se strana profilovala jako vysloveně „one-issue-party“ – tedy strana, která v politice řeší jediné téma, v tomto případě rovnost důchodců. Její požadavky se jí podařilo v roce 1998 prosadit a strana musela již pod novým názvem Akční výbor pro demokracii a rovnost důchodů (ADR) hledat nový smysl existence. ADR se proto předefinovala na protestní stranu s konzervativními sociálními hodnotami, liberálním ekonomickým programem a umírněným euroskepticismem. Přes tuto změnu, kterou doprovázela další úprava názvu až na dnešní Alternativní demokratická reformní strana, zůstávají důchodci klíčovou volební bází ADR a straně oprávněně patří titul historicky první úspěšné „šedé“ strany v Evropě.

Šedá vlna

Proč „šedé“? Tato barva se vžila pro důchodcovské strany v zemi posedlé přiřazováním barev jednotlivým politickým proudům – v Německu. Tam stála u zrodu strany „Šedí“ bývalá poslankyně strany zelených Trude Unruhová v roce 1989. Šedí vznikli jako stranické křídlo už od roku 1975 existující organizace německých důchodců, zvané Šedí panteři. Šedí se nikdy nedostali ani do spolkového sněmu, ani do žádného ze zemských sněmů, přesto pravidelně překračovali hranice pro zisk státního příspěvku a přežili po několika transformacích v politice jako mimoparlamentní síla dodnes. Určitým paradoxem pak je, že Šedí dokonce měli mládežnickou organizaci Mladí a šedí.

Své poslance získali následně i portugalská Strana národní solidarity a nizozemské formace Svaz 55+ či Všeobecný svaz starých (AOV). Ve východní části Evropy uspěli důchodci třeba v Chorvatsku nebo v Rusku. 

Tyto příklady dobře ukazují, že důchodcovským stranám se daří hlavně tam, kde není vstup do parlamentu omezen nebo hranice je nízká (třeba Nizozemsko). Nejznámější česká „šedá“ strana – Důchodci za životní jistoty (DŽJ) – dosahovala ve volbách výsledky vyšší než třeba nizozemské důchodcovské subjekty, ale na rozdíl od nich nikdy nepronikla do národního parlamentu. DŽJ dodnes zůstává v povědomí snad jen díky sázce jejího bývalého předsedy Kremličky, který musel v televizi po volbách v roce 1998 sníst brouka potemníka, protože před volbami vysoké preference nakonec u volebních uren spadly pod 5 procent a DŽJ zůstali za branami Sněmovny. Přesto platí, že DŽJ dosáhli ve třech volbách v 90. letech přes 3 % hlasů a byli díky tomu jednou z nejsilnějších „šedých“ formací své doby.

Zajímavý je v tomto srovnání také příběh polských důchodců, kde to vypadalo, že se levicová důchodcovská strana 

KPEiR může dostat v roce 1997 do Sejmu. Pravice na to zareagovala rychlým tahem, kdy iniciovala vznik strany s jen nepatrně jiným názvem KPEiR Polské republiky a důchodcovské hlasy se tím rozdělily a obě strany zůstaly po volbách mimo parlament. Polský případ hodně pomáhá v odpovědi, zda jsou důchodcovské strany spíše levicové nebo pravicové. Zatím se zdá, že „šedé“ formace se snaží profilovat jako strany s heslem „ani vpravo, ani vlevo“. Více z nich ovšem spíše tenduje k politické levici, což vyplývá z voličské skupiny, o kterou se opírají. V první řadě ale platí, že to jsou strany generační, podobné starým stavovským či profesním stranám, které v politice bojují za zájmy svých politických „klientů.“ Za tímto cílem jsou schopné se spojit s levicí i pravicí.

Důchodcovští ministři

Dobře to je vidět na příkladu zatím nejúspěšnější evropské důchodcovské strany – Demokratické straně důchodců Slovinska (DeSUS), která nejenom že zasedá od roku 1996 nepřetržitě ve slovinském parlamentu, ale poslední desetiletí si dokonce pravidelně drží zastoupení ve vládě. Strana pod vedením bývalého ombudsmana Karla Erjavce střídá účast v pravicových a levicových vládních koalicích a vždy něco získá pro své voliče. Její šéf to díky roli jazýčku na vahách už dotáhl dokonce ke klíčovým pozicím ministra obrany nebo zahraničí (ten vykonává právě teď). Osoba Erjavce je vůbec typická pro důchodcovské strany, protože tento politik byl historicky nejprve pravicovým křesťanským demokratem, pak levicovým liberálním demokratem, a až pak si „vzpomněl“ na potřebu bránit zájmy důchodců a prosadil se s DeSUS do zmíněné pozice slovinského „jazýčku na vahách.“ Díky DeSUS se také jednu chvíli zdálo, že Slovinsko se stane Mekkou generačních stran, protože úspěch DeSUS dokonce vedl ke vzniku „zrcadlové“ Strany mladých Slovinska, která se ovšem do parlamentu dostala jen jednou. Později sice „zezelenala“, ale už se na výsluní nevrátila.

Agent-důchodce

Své „důchodcovské“ ministry měly také strany v Izraeli a v Srbsku. V Izraeli uspěla po několika marných pokusech strana Důchodci Izraele do Knessetu ve volbách 2006 a s téměř šesti procenty získala sedm křesel ze 120 v Knessetu. Díky nim dokonce strana se zkratkou GIL vstoupila do koaliční vlády a získala dvě ministerstva – rezorty důchodců a zdravotnictví. Za úspěchem strany GIL paradoxně stál fakt, že strana v těchto volbách získala mnohé hlasy mladých, kteří to brali jako protestní volbu. Pomohlo také to, že lídrem byl tehdy Rafi Eitan – legenda izraelské tajné služby, která se podílela i na poválečném zatčení Adolfa Eichmanna. GIL ovšem musel výměnou za účast ve vládě slíbit, že se sloučí s vládní Kadimou, a z politiky fakticky zmizel.

Naopak Strana sjednocených důchodců Srbska (SUPS) koaličního spojení využila a ve spojení s postkomunistickými socialisty dvakrát vstoupila do parlamentu. Jako vládní straně se jí dokonce podařilo zabránit snížení důchodů a prosadit, že se úsporná opatření přenesla jen na ne-důchodce. To je další důkaz toho, že důchodcovské strany jsou typickými „stavovskými“ stranami.

Se stoupajícím počtem starších lidí lze očekávat, že zejména v zemích, kde je jednodušší vstup do parlamentu, mohou „šedé“ důchodcovské strany narůstat.