Sark, Campione, Athos, Alandy: proti moderní nivelizaci

27.červenec 2012 | Autor: Jan Jireš

Formování moderního evropského systému vedlo od 16. do 19. století k dramatickému zjednodušení mapy starého kontinentu a k zániku většiny starších politických entit, typů politického uspořádání a teritoriálních anomálií.

Středověká Evropa připomínala komplikovanou mozaiku. Na rozdíl od moderní politické mapy šlo o mozaiku trojrozměrnou, skládající se hned z několika vrstev položených na sobě a vzájemně se prolínajících. Postupný zrod suverénních teritoriálních států představujících základní (a vlastně jediné) aktéry moderních mezinárodních vztahů byl procesem centralizace a homogenizace gigantických rozměrů. Na jeho konci se z Evropy stala dvourozměrná a poměrně jednoduchá mozaika sestávající z pár desítek suverénních států podobných si jako vejce vejci, které potlačily všechna alternativní politická uspořádání, nacházející se na nižší (substátní) i vyšší (nadnárodní) úrovni.

S cílem posílit svou centrální politickou autoritu eliminovali moderní suverénní leviatani, mnohdy násilně, drtivou většinu teritoriálních a správních anomálií, jež byly dědictvím středověkého vývoje Evropy. Současní euroskeptici, odmítající politickou a správní integraci v rámci Evropské unie, zamlčují, že jimi vzývané národní státy jsou zodpovědné za centralizaci a homogenizaci mnohem brutálnější a důkladnější, než jakou zatím předvedla EU.

Tento text je zamýšlen jako oslava těch několika málo politicko-správních útvarů v Evropě, jež se moderní homogenizaci dokázaly vyhnout a dodnes si uchovat své specifické uspořádání, které z nich činí v kontextu dominantního modelu centralizovaného národního státu opravdové kuriozity. Nezabývá se notoricky známými evropskými mikrostáty (San Marino, Monako), které nesou formální znaky suverénních států. Věnuje se několika vybraným útvarům, které jsou sice součástí větších teritoriálních celků, ale tvoří natolik svébytné útvary, že se vymykají převládající moderní nivelizaci.

Normanské ostrovy a Sark

Normanské ostrovy (Channel Islands, Iles de la Manche) jsou posledním zbytkem bývalého vévodství Normandie, jenž zůstal v majetku britské koruny. Jedná se o osm obydlených ostrovů (Jersey, Guernsey, Alderney, Sark, Herm, Jethou, Brecqhou, Lihou) ležících v Lamanšském průlivu pár mil od francouzského pobřeží poloostrova Cotentin. V zásadě každý z ostrovů má specifický politický systém a vlastní zákonodárný sbor, zděděný z dob středověku.

Nejzajímavějším a nejzvláštnějším z Normanských ostrovů je ovšem maličký Sark, kde na ploše pěti čtverečních kilometrů žije přibližně 600 obyvatel. Sark je od 16. století královským lénem, drženým dědičnými pány (seigneur, v případě ženy dame). Až do reformy svého politického systému v roce 2008 byl Sark pokládán za poslední feudální státní útvar v Evropě. Ostrovní zákonodárný sbor, Chief Pleas, se skládal z 54 členů: seigneura, senešala (seneschal, předsedající sboru a nejvyšší soudní autorita na ostrově), 40 statkářů, jimž seigneur propůjčil půdu na ostrově do lenní držby, a 12 volených poslanců. V roce 2008 byla v Chief Pleas schválena reforma politického systému, jež zbavila ostrovní statkáře-leníky automatického práva zasedat v zákonodárném ­sboru. V Chief Pleas po reformě zasedá seigneur, senešal a 28 volených poslanců.

Tato demokratizace politického systému ostrova Sark byla provedena na základě chatrného argumentu, že dřívější uspořádání odporovalo Evropské úmluvě o ochraně lidských práv. Ve skutečnosti se však jednalo o manipulaci podnikatelské rodiny Barclayových, jež má na ostrově své ekonomické zájmy a původní systém jí nevyhovoval. Sark tím bohužel ztratil mnoho ze své jedinečnosti, ale stále si zachovává autonomii svého politického systému v rámci britské koruny.

Campione d’Italia

Campione je obcí s přibližně 2 200 obyvateli, ležící na břehu Luganského jezera. Jedná se o italskou exklávu zcela obklopenou teritoriem švýcarského kantonu Ticino. Politickým uspořádáním se nejedná o nic mimořádného a obec se řídí stejnými pravidly jako jiné italské obce. Přesto je sympatické, že dokázala vzdorovat modernímu dogmatu napřimování mezistátních hranic.

Když se v roce 1798 rozhodlo Ticino přistoupit ke švýcarské konfederaci, obyvatelé Campione nesouhlasili a jejich obec zůstala součástí Lombardie. Kanton Ticino se ji následně pokusil získat výměnou za jinou obec, obyvatelé Campione však tento obchod v referendu odmítli. Ve válečném roce 1848 zaslali obyvatelé Campione švýcarské konfederaci petici žádající připojení, Švýcarsko ji však odmítlo, neboť si v konfliktu chtělo zachovat neutralitu. Během druhé světové války Itálie svou exklávu nekontrolovala, v důsledku čehož ji mohli využívat agenti amerických zpravodajských služeb.

Hora Athos

Útvar s oficiálním názvem Autonomní mnišský stát Svaté Hory (Agion Óros) zabírá jeden ze tří poloostrovů severořeckého Chalkidiki. Území o ploše 335 km2 obývá více než 2 000 pravoslavných mnichů žijících ve dvaceti klášterech. První z nich začaly vznikat již v pozdní antice a jejich kontinuita přetrvala i dlouhé období osmanské vlády. V moderní době se Hora Athos sice stala součástí suverénního řeckého státu, ten ale uznává její samosprávné postavení. Autonomní status Svaté Hory je zakotven přímo v řecké ústavě, která mnišskému státu přiznává samosprávu vyplývající ze „starobylých privilegií“. Veškeré vnitřní záležitosti jsou spravovány „svatým společenstvím“ (Iera Kinotita), sestávajícím ze zástupců všech dvaceti klášterů.

Nejznámějším aspektem autonomního postavení Svaté Hory jsou omezení kladená na návštěvníky. Jejich počet je silně regulován (10 denně) a každý z nich musí před svým vstupem na athoské území získat písemné povolení od mnišských úřadů. Musí být decentně oblečeni a slušně se chovat, porušení pravidel je přitom trestáno vysokými pokutami. Zásadním omezením je zákaz vstupu ženám, jenž je striktně vynucován. Představitelé mnišského státu se obávali, že přistoupení Řecka k Schengenské smlouvě povede k odstranění tohoto zákazu. K tomu však nedošlo, když byla k řecké přístupové smlouvě přiložena deklarace potvrzující „zvláštní status“ Hory Athos.

Tradiční zákaz vstupu žen je samozřejmě trnem v oku liberálům, feministkám a dalším politickým radikálům, kteří jej považují za skandální přežitek temné minulosti porušující rovnost pohlaví. V roce 2003 odhlasoval Evropský parlament rezoluci požadující zrušení zákazu, protože porušuje „univerzálně uznávaný princip genderové rovnosti“. Podobné snahy jsou zatím neúspěšné především díky podpoře řeckého státu, jenž je s pravoslavnou církví těsně spjatý.

Alandské ostrovy

Souostroví (švédsky Åland, finsky Ahvenanmaa) leží mezi Stockholmem a západofinským městem Turku a odděluje Botnický záliv od zbytku Baltského moře. Je sice součástí Finska, ale požívá silně autonomní postavení. Žije na něm přibližně 30 tisíc švédsky hovořících obyvatel, kteří se nepokládají ani za Švédy, ani za Finy, nýbrž za Alanďany.

Když v roce 1809 získalo carské Rusko od Švédska Finsko, součástí záboru byly také Alandské ostrovy. V důsledku této změny hranic se Alandy staly nejzápadnější výspou ruské říše. Po vzniku nezávislého Finska v roce 1917 došlo ke sporu mezi novou republikou a Švédskem o to, součástí kterého státu by se Alandy měly stát. Švédové samozřejmě argumentovali principem národního sebeurčení, který do evropské politiky vnesl americký utopista Woodrow Wilson. Švédsko-finský spor byl nakonec rozsouzen Společností národů. Ta v roce 1921 přiřkla Alandy Finsku, ovšem s podmínkou, že souostroví získá v rámci finského státu silnou autonomii a bude demilitarizováno.

Toto řešení platí dodnes. Na ostrovech se nenacházejí žádná vojenská zařízení a na jejich obyvatele se nevztahuje branná povinnost, která platí všude jinde ve Finsku. Na rozdíl od zbytku Finska, které je oficiálně dvojjazyčné, je jedinou úřední řečí na Alandech švédština. Také při vstupu Finska do EU v roce 1995 získaly Alandy některé trvalé výjimky z unijního práva. Nejdůležitější z nich znemožňuje cizincům postrádajícím domovské právo (hembygdsrätt) kupovat na ostrovech nemovitosti.

Podobných případů je samozřejmě v Evropě více, jak ale ukazuje vývoj na ostrově Sark či feministický tlak na mnišský stát Athos, jejich postavení a tradice jsou stále více ohrožovány moderní monokulturou. Lze si jen přát, aby jí odolaly co nejdéle.