Putinokracie 2.0

27.duben 2012 | Autor: Petr Sokol

V Rusku skončila na dlouhé roky dopředu 7. března volební sezona. V prosinci si Rusové zvolili dolní komoru parlamentu a na počátku března i hlavu státu.

Kdo čekal napínavou bitvu o moc v nejrozlehlejší zemi světa, musí být zklamaný: všechno dopadlo, jak se čekalo, a podle volebních výsledků vychází z obou voleb opět posílen Vladimir Putin. Může si spokojeně mnout ruce, že přečkal zatím největší protesty proti své vládě a že se zároveň vlna nespokojenosti s ním a jeho střídáním nejvyšších pozic v čele země nijak neprojevila na jeho fakticky neomezené moci.

Symbolem Putinova postavení je do značné míry jeho střídání nejvyšších pozic. Byl premiérem, potom po demisi Jelcina osm let prezidentem. V roce 2008, kdy už nemohl kandidovat podle ústavy potřetí do Kremlu, si prohodil role se svým chráněncem a tehdejším premiérem Medveděvem a usedl v čele vlády. Letos si Putin s Medveděvem místa zase vymění zpátky.

Já na bráchu, brácha na mě

O výsledku prezidentského klání se proto fakticky rozhodlo, když loni 24. září úřadující ruský prezident Dmitrij Medveděv na sjezdu „státostrany“ Jednotné Rusko navrhl, aby na post prezidenta opět kandidoval stávající premiér Vladimir Putin. A ten podle předem připraveného scénáře kandidaturu přijal a pro změnu nabídl Medveděvovi, aby byl lídrem pro parlamentní volby a následně premiérem. Do zářijového sjezdu mnozí optimisté doufali, že se Medveděv, kterého Putin vybral v roce 2008 jako svého prezidentského nástupce, emancipuje jako liberálnější alternativa a bude s Putinem soupeřit o vládu nad Kremlem. Každý trochu rozdílný výrok Putina a Medveděva se analyzoval jako příznak začínajícího rozkolu a zárodek budoucí možné plurality. Vše ale byla jen hra a oba politici se vrací na místa, která si prohodili při volbách v roce 2008. Medveděv uvolňuje místo v Kremlu opravdovému prezidentu a poslušně se vrací do premiérské pozice.

V Evropě se podobná výměna, kdy politik obchází ústavu, aby se v různých funkcích udržel v čele státu, udála snad už jen v Černé Hoře, kde si postkomunistický lídr Milo Đukanović několikrát prohazoval se stranickými kolegy premiérský a prezidentský post.

Pro popis ruských voleb za časů Vladimira Putina i proto stále platí přiléhavý bonmot jednoho z ruských opozičních lídrů a bývalého mistra světa v šachu Garry Kasparova: „V Evropě mají volby dopředu jasná pravidla a dopředu nejasný výsledek, naopak v Rusku je předem jasný volební výsledek a nejasná volební pravidla.“

Vláda jedné strany

Rusko je dnes, a chtělo by se říci opět, fakticky státem jedné strany. Toto na první pohled silné tvrzení má ovšem politologicko-teoretický základ. Jeden z nejslavnějších světových politologů Giovanni Sartori ve svém stěžejním díle zařadil do systémů stran s jednou politickou stranou typ zvaný „systém predominantní strany“. Tím je systém, ve kterém jedna politická strana získá alespoň třikrát za sebou nadpoloviční většinu mandátů v komoře parlamentu, které zodpovídá vláda. Takovou stranou je v největší zemi světa Jednotné Rusko, jehož je Putin dlouhodobě hlavním lídrem. Tato putinovská strana moci kontroluje již třetí funkční období za sebou většinu v ruské Státní dumě, jak se jmenuje dolní komora tamního parlamentu. V roce 2003 sice po sečtení výsledků Jednotnému Rusku chyběly tři mandáty k většině, ale připojilo se k němu několik poslanců zvolených jako nezávislí. O čtyři roky později už Putinova strana kontrolovala 315 ze 450 křesel v dumě a i loni v prosinci přes pokles hlasů udržela nadpoloviční většinu křesel.

Navíc Putin a jeho Jednotné Rusko nečelí v parlamentu a v dalších oficiálních politických institucích žádné opravdové opozici. Roli hlavních opozičních vůdců a protikandidátů ve všech „putinovských“ prezidentských volbách totiž hraje duo, které bychom mohli pracovně nazývat „odporný a odpornější“ – lídr komunistů Genadij Zjuganov a lídr nacionalisticko-populistické Liberálně demokratické strany Vladimir Žirinovský. První soustřeďuje kritické hlasy zleva, druhý od těch, kterým je i putinovský nacionalismus málo.

K tomu si navíc putinovský Kreml vyrábí ad hoc kandidáty, kterými řeší aktuální situaci. V letošních prezidentských volbách jimi byli již v roce 2004 ozkoušený Sergej Mironov a Michail Prochorov. První z nich se při prezidentských volbách v roce 2004 proslavil výrokem, že sice kandiduje, ale sám bude volit Putina, protože Vladimir Vladimirovič Putin je přece pro Rusko nejlepší hlavou státu. Mironov dnes vede umírněně levicovou stranu Spravedlivé Rusko, ale i o ní se spekuluje, že je vlastně kremelskou zálohou na levici a pojistkou proti komunistům, kdyby se „vymkli“ a rozhodli se ostřeji hrát svou opoziční roli.

Naopak Prochorov patří k ruským oligarchům, protože zbohatl na těžbě niklu. Zároveň je jako 32. nejbohatší člověk ­světa prvním Rusem, který vlastní klub v americké basketbalové NBA (New Jersey Nets). Prochorov by díky svému profilu mohl oslovovat liberální voliče ve městech, a proto ani on není konkurencí Putina, protože tito voliči Putina nevolí. Proto se spekuluje, že i on kandidoval s posvěcením Kremlu, aby byl sběračem liberálních hlasů. Této teorii napovídá i zvláštní vystupování Prochorova v předvolební kampani před prosincovými parlamentními volbami. Prochorov se totiž nejprve s velkou pompou ujal role lídra liberální strany Pravá věc, jenže po pár týdnech kampaně ze všeho vycouval.

Jiní kandidáti už připuštěni do prezidentského klání nebyli. Buď nezískali pro mimoparlamentní politiky potřebné dva miliony podpisů, nebo jim byly tyto podpisy překontrolovány a „překvapivě“ se zjistilo, že v nich jsou nesrovnalosti, což se stalo třeba liberálnímu vůdci Grigoriji Javlinskému.

Čečenci volí Putina

Putinovu výsledku vždy pomáhají lokální vládci ve vzdálených autonomních republikách Ruské federace. Ti jsou v těchto subjektech Ruské federace mnohdy neomezenými vládci s postavením srovnatelným, nebo dokonce silnějším, než má Putin na federální úrovni. V jejich vidění politiky a demokratických voleb se tito lokální bossové rádi předhání, kdo u nich doma „zajistí“ Putinovi nejvyšší volební podporu. Jednoznačným přeborníkem je v tomto ohledu čečenský prezident, protože v Čečensku volilo v letošních prezidentských volbách Putina 99,76 % voličů. Skutečně toho Putina, který vedl v Čečensku velmi krvavou válku, údajně volí (skoro) všichni obyvatelé této malé kavkazské země…

I díky takovýmto dílčím výsledkům splnil Putin lehce svůj cíl a vyhrál prezidentské volby už v prvním kole, a to s podporou blížící se dvěma třetinám zúčastněných voličů (63 %).
Letošní Putinův výsledek může samozřejmě vypadat jako určité oslabení, když připomeneme fakt, že v roce 2004, když se naposledy ucházel o post prezidenta, volilo ho celých 71,9 % voličů. Jenže tehdy byl u moci teprve čtyři roky a projevovala se pozitiva jeho vlády pořádku. Daleko lépe tehdy také šlapala ruská ekonomika.

Pod pokličkou to vře

Přes popsanou pozici V. Putina ovšem prožil znovuzvolený prezident nejsložitější chvíle své politické kariéry. Nesrovnalosti při parlamentních volbách a podezření na manipulace vyvolaly na ruské poměry masové pouliční demonstrace. Zaktivizovali se blogeři a další nezávislé osobnosti. Jenže opozice nemá jednoznačné vůdce a stejně tak se demonstrace nepřelily mimo velká města. V nich se sice projevil pokles Putinovy podpory v prezidentských volbách, ale ani to nebylo nijak výrazné.

Putin má navíc před sebou dalších šest let v čele země a také parlamentní volby nejsou v dohledu. Část opozice se upíná k možnosti, že by mohlo dojít k obdobě ukrajinské oranžové revoluce, ale i to se při současném rozložení sil v Rusku jeví jako málo pravděpodobné.