Krátké líbánky s Obamou

Autor: Jan Jireš

Střízlivými komentátory bylo již hodně napsáno o tom, že dříve nebo později musí dojít ke srážce mezi nadpozemskými očekáváními, se kterými většina Evropanů vzhlíží k nově zvolenému americkému prezidentovi Baracku Obamovi, a realitou amerických globálních zájmů.

 

Krátké líbánky s Obamou

 

Střízlivými komentátory bylo již hodně napsáno o tom, že dříve nebo později musí dojít ke srážce mezi nadpozemskými očekáváními, se kterými většina Evropanů vzhlíží k nově zvolenému americkému prezidentovi Baracku Obamovi, a realitou amerických globálních zájmů.

 

Evropané vidí v Obamovi svého člověka. Pochybovačného intelektuála, který bude mít odpor k silovým řešením a do Evropy se bude obracet pro radu v duchu pokorného multilateralismu. Zapomínají přitom, že každý vztah je obousměrný a svá povolební očekávání mají i Američané vůči Evropě. Zmiňme některé z oblastí, kde hrozí brzká kolize mezi Obamou a některými evropskými vládami, ale hlavně evropským veřejným míněním.

 

Za prvé: Obama přijede v dubnu příštího roku na summit NATO do Štrasburku s požadavkem, aby evropští spojenci zásadně zvýšili počty svých vojáků v Afghánistánu. Zde je dobré připomenout, že nadšený dav jeho obdivovatelů, který se v létě shromáždil v Berlíně, začal bučet právě tehdy, když Obama hovořil o nutnosti věnovat se afghánskému konfliktu.

 

Za druhé: Obamova administrativa bude téměř jistě požadovat i zrušení omezení, která například německým vojákům zakazují zapojit se v Afghánistánu do bojových akcí a která jsou americkými republikány i demokraty kritizována s otevřeným sarkasmem.

 

Za třetí: Je možné, že Obamovi lidé zahájí další kolo přesvědčování Evropanů, aby zvýšili své vojenské výdaje. Americké administrativy se o to snaží už patnáct let, zatím bez hmatatelných výsledků. V poslední době se liknavost Evropanů dala svádět na krvelačného Bushe. Ale co teď?

 

Za čtvrté: S tím, jak bude Obama přesouvat pozornost z Iráku na Afghánistán, bude se z tohoto konfliktu v očích evropské veřejnosti stávat „Obamova válka“ a přibývající civilní oběti začnou být spojovány s politikou jeho administrativy.

 

Za páté: Letos na jaře vypukl transatlantický spor ohledně přijetí Ukrajiny a Gruzie do NATO. Pozvání obou zemí k přípravě na členství se zadrhlo na odporu Francie a Německa, obávajících se ruské zloby. Bushova administrativa se nyní snaží najít jiný, politicky méně kontroverzní způsob přiblížení Ukrajiny a Gruzie k Alianci. Obamova administrativa bude v této politice pokračovat, ostatně nová ministryně zahraničí Hillary Clintonová vstup obou zemí do NATO silně podporuje.

 

A za šesté: Jaderné ambice Iránu považuje i Obama za velký problém. Je jasné, že pro jeho administrativu bude Irán prioritou a že bude připraven sáhnout i k drastičtějším opatřením. Od Evropanů bude očekávat účinnou podporu svého tlaku na Teherán.

 

Multilateralismus vyžaduje reciprocitu. Obama musí Američanům dokázat, že se kooperace s Evropany vyplácí. Nová administrativa i její kritici budou Evropanům bez skrupulí říkat: „Máte, co jste chtěli – nejevropštějšího amerického prezidenta. Takže doufáme, že jeho požadavkům vyhovíte.“ Pokud Evropané tomuto všeobecnému americkému očekávání nebudou schopni nebo ochotni dostát, může to pro myšlenku multilateralismu znamenat smrtelnou ránu. Obamovi domácí odpůrci budou moci přesvědčivě tvrdit, že došlo na jejich slova a že se nyní jasně ukázalo, že spolupráce s Evropou prostě není možná.

 

Paradoxním výsledkem Obamova příchodu proto může být daleko hlubší krize v transatlantických vztazích, než jaká panovala za prezidenta Bushe. Existence Bushovy administrativy byla vlastně pro Evropany velmi pohodlná, neboť jim nabízela snadnou výmluvu pro odsouvání důležitých rozhodnutí: „Za všechno může Bush, až bude pryč, transatlantické vztahy se rázem zlepší.“ Tato situace umožňovala zastírat strukturální změny, které od sebe oba břehy Atlantiku vzdalují bez ohledu na to, kdo zrovna bydlí v Bílém domě.

 

Je možné, že se Obama nakonec rozhodne v zájmu zakamuflování transatlantických rozporů Evropany raději o nic nežádat. Tím by se ale jeho deklarovaný multilateralismus stal za prvé prázdnou skořápkou a za druhé snadným terčem domácích kritiků.

 

Jan Jireš působí jako Fulbright Visiting Scholar na School of Advanced International Studies (SAIS) ve Washingtonu.

 

Článek vyšel 18. prosince 2008 v Lidových novinách.