Euro a odlišné stejnosti

17.červen 2011 | Autor: Miroslav Cvrček

Ptát se, zda za krizi eurozóny může euro, je stejné jako ptát se, zda za to, že jsme spadli z artistického kola, může artistické kolo. Nebýt kola, jistě bychom z něj nespadli. Na vině je ve skutečnosti naše neschopnost se na něm udržet v kombinaci s rozhodnutím na něj nasednout. Platí to pro kolo i pro euro. Není to ovšem jediná příčina pádu.

Bezprostřední příčiny projevů krize byly u různých států různé. Pro Řecko a Portugalsko jsou typické příliš vysoké veřejné výdaje na udržení blahobytu. U Španělska a Irska to byl monstrózní stavební boom, který na první pohled poháněl růst HDP, ale ve skutečnosti vysával neúměrně velkou část soukromých peněz. Irsko navíc spolu s Islandem (nejen země eura byly postiženy) nejvíc zasáhl kolaps bankovnictví. Maďarsku a pobaltským státům (zejména Lotyšsku) zkomplikovaly život úvěry v cizí měně, hlavně v euru.
Všude ale provází krizi velké dluhy, ať už veřejné nebo trochu opomíjené soukromé, které se však „díky“ různým vládním zárukám a politickému tlaku stávají často veřejnými, jak tomu bylo zejména v Irsku, kde převzetím bankovních problémů vykázala vláda za loňský rok rozpočtový deficit 32,4 procenta HDP. Dluhy musí obrátit naši pozornost na úvěrový trh a na síly, které ho ovlivňují. Tady najdeme kámen úrazu.

Centrální banka versus trh

Trh sám o sobě by zákonitě vyrovnával množství úspor a úvěrů, dělal by to pomocí úrokové míry. Nedostatek úspor by vyvolal růst úroků tak, aby se více vyplácelo spořit a méně půjčovat. A naopak. Ačkoliv do určitě míry se tak děje, žijeme ve světě, v němž do tohoto procesu výrazně zasahují centrální banky. Ty mohou peníze, které pak končí jako půjčky, vytvářet bez toho, aby byly před tím ušetřeny. Zároveň nastavují své úrokové sazby, které přímo ovlivní úroky komerčních bank. Centrální banky tím údajně hlídají cenovou stabilitu. Jenže realita je jiná – ona cenová stabilita vypadá tak, že zatímco ceny nemovitostí raketově rostou (v Irsku se během 12 let zpětinásobily), ceny například elektroniky padají.

Evropská centrální banka (ale i americká a další) svou politikou zásobovala banky dostatkem levných peněz. Ty navíc v systému částečného krytí rezerv mají možnost dále peníze vytvářet. Banky pak nasměrovaly velké investice na akciové trhy či stavebnictví, tedy odvětví, která během krize prošla největší korekcí.

Role eura

Uvnitř eurozóny se vydělily státy, pro které bylo euro příliš tvrdé (Řecko či Portugalsko) – lidé díky tomu dostali možnost levněji si kupovat věci ze zahraničí a hůř prodávat do ciziny výrobky vlastní. Jižanské státy kvůli tomu mají obrovské obchodní deficity. Nerovnováhu, která by měla skončit velkou nezaměstnaností a poklesem cen, vyvažoval stát svými štědrými sociálními výdaji. Lidé tak měli dostatek peněz i přes nedostatek práce, nebo lépe řečeno nedostatek užitečné práce. Státy na jihu Evropy zároveň využívaly toho, že si na své utrácení mohly půjčovat levně – díky euru se investoři nebáli bankrotu.

Nesmyslný stavební boom Irska (tvrdí se, že bylo postaveno tolik domů, kolik Irové ani teoreticky nemohou obydlet) byl zase poháněn soukromými dluhy. Bylo to jednoduché – zdálo se, že irskou ekonomiku nic nezastaví, ceny domů rostly tak, že návratnost takové investice byla mnohem vyšší než úrok placený za úvěr. Tak pokřivily netržně nízké úrokové sazby úplně normální podnikatelskou analýzu.
Euro a nízké sazby ECB ovšem zasáhly i ostatní země. Silně třeba Lotyšsko – rychle rostoucí ekonomika potřebovala velké úspory, aby bylo odkud čerpat peníze na rozsáhlé investiční příležitosti. Vysoké úroky, které by k tomu byly potřeba, se však daly snadno obejít. Stačilo půjčit si u evropských bank. Lidé žádné riziko nepociťovali, neboť lotyšský lat je na euro pevně fixovaný. V okamžiku, kdy peníze v koloběhu došly, propadla se v roce 2009 ekonomika skoro o 20 procent. Najednou byl dluh velký problém.

Extrémní situace nastala na Islandu. Ceny tam rostly poměrně rychle, stejně tak obdivovaná ekonomika, také úrokové sazby byly ve srovnání s Evropou výrazně vyšší. Banky si z toho udělaly obživu. Půjčovaly si v Evropě, na vyšší úroky přilákaly i mnoho střadatelů ze zahraničí – více než má třistatisícový ostrov obyvatel. Banky pak expandovaly – mohutně investovaly mimo jiné do bankovnictví a stavebnictví, tedy, jak se později ukázalo, tam, kde se vytvořily největší bubliny. Po jejich splasknutí splasknul také islandský sen.

Prozření

Jakmile se ukázalo, že celosvětově je obrovská část investic naprosto špatná, banky si navzájem utáhly úvěrové kohoutky. Náhlý nedostatek peněz působil, jako když feťák přestane brát drogu. Mnoho dosavadních investic musí být zrušeno, což bolí. V celé nahotě se tak objevuje skutečný stav ekonomiky. Uvnitř eurozóny se navíc konečně ukázaly velké rozdíly mezi různými státy.
Eurozóna však místo toho aby řešila, jak u vážně zraněných zemí vyléčit neduhy, přemítá, jak zamaskovat krev a zlomeniny a oddálit úplné prozření. Další půjčky zemi, která může snižovat své zadlužení jen při kombinaci ekonomického růstu a rozpočtového přebytku, jež je nemyslitelný dokonce i v Číně, ničemu nepomohou, naopak. Už tak dost velká provázanost udělá zranitelnějšími ještě další státy. Euro takto nemůže dál pokračovat.