Bitevní státy

Autor: Ladislav Mrklas

Otevřený boj o Bílý dům Ještě před rokem se zdálo, že prezident Obama je odsouzen k tomu, aby v úřadě strávil jen jedno volební období. Očekávalo se, že ho letos hladce porazí téměř jakýkoli republikánský kandidát. Obama doplácel na špatný stav ekonomiky a nesplnění některých svých předvolebních slibů.

Oproti tomu dnes ukazují výzkumy voličské přízně, že do souboje se svým republikánským vyzyvatelem, ať jím bude kdokoli, půjde Obama ze stejné startovní čáry, protože mají aktuálně celoamericky stejnou podporu.

Příčin této změny je hned několik. Republikáni trochu doplatili na souboj s prezidentem ve věci omezování rozpočtového schodku, který se vedl v Kongresu. Větším úskalím se ale stalo, že stále nemají toho „pravého“, který by se Obamovi postavil v souboji o prezidentský úřad.

Republikánský kolotoč

Poslední rok republikánská strana strávila jeho hledáním, ale voliči nejsou stále přesvědčeni, že nabízené alternativy jsou ty pravé. Ukazuje se to na dosavadním průběhu závodu o republikánskou nominaci. Celou dobu se v čele pelotonu pohybuje bývalý guvernér státu Massachusetts Mitt Romney. Ten se ucházel o nominaci již před 4 roky, ale prohrál se senátorem McCainem z Arizony. Po neúspěchu však pokračoval v politické aktivitě a vlastně celé čtyři roky nepřetržitě vedl svou prezidentskou kampaň. Dlouhodobě se mu ovšem nedařilo získat v republikánském poli jasnou převahu, přestože disponuje nejvyšším rozpočtem a nejpropracovanější celoamerickou organizační strukturou. Romney má pro řadu republikánů určité nevýhody. Zaprvé je mormon, což znamená, že jeho víra není považována evangelickými kruhy ve straně za náboženství, které by patřilo do křesťanské rodiny. V politických názorech se Romney hlásí k oficiálnímu ­republikánskému proudu a establish­mentu, což zejména příslušníci konzervativního hnutí Tea Party považují za přílišnou blízkost politickému středu. Na druhou stranu Romney umí vystupovat „prezidentsky“, a to přestože nemá charismatu na rozdávání a občas bývá lapidárně označován za „suchara“.

Po primárkách v Iowě a New Hampshire se zdá, že Romney bude nominován za republikány, a to zejména proto, že nemá v řadách republikánských kandidátů žádného opravdu výrazného protihráče. To nás vrací k historii republikánského výběru. Ten vlastně začal tím, že řada republikánských favoritů, o kterých se mělo za to, že v primárkách budou velmi silnými postavami, odmítla kandidovat. Neplatí to jen o bývalé kandidátce na viceprezidenta Sarah Palinové, ale také o miliardáři Donaldu Trumpovi nebo o trojlístku populárních republikánských guvernérů – Christ Christie z New Jersey, Mitch Daniels z Indiany a Haley Barbour z Mississippi. A mimo hru zůstali i výrazní kandidáti z minulých prezidentských primárek – bývalý guvernér Arkansasu Mike Huckabee nebo bývalý starosta New Yorku Rudolph Giuliani.

Druhá část dosavadního republikánského klání potom připomínala kolotoč, v němž se střídali stále noví a noví konzervativní „antiRomneyové“. Tito konzervativci, ve straně podporovaní kandidáti (poslankyně Michele Bachmannová, guvernér Texasu Rick Perry, businessman Herman Kain, bývalý šéf dolní komory Kongresu Newt Gingrich a bývalý senátor Rick Santorum), vždy zazářili a krátce nato ztroskotali, na některé z vlastností, kterou uchazeč o prezidentskou nominaci musí mít.

Super PAC’s

Fenoménem letošních prezidentských voleb se kromě republikánského hledání již stal také nový způsob financování kampaně. Klíčový vliv na něj mělo rozhodnutí Nejvyššího soudu USA z roku 2010 ve věci „Spojení občané“ vs. Federální volební komise. Soud totiž rozhodl, že není ústavní, aby se omezovala možnost občanů, firem a spolků podporovat „nezávisle“ své politické názory, potažmo politické favority. Zároveň ale zůstalo v platnosti omezení podporovat tyto kandidáty přímo, respektive zůstala omezená částka pro takovouto podporu. V praxi to znamená, že je možné, aby firma neomezeně podporovala svého favorita, ale musí to dělat prostřednictvím „nezávislé“ instituce. Pro ty se nyní v USA vžilo označení Super PACs – tedy super Politický akční výbor. Jejich nezávislost spočívá v tom, že nesmí být propojeni s kandidátem, nesmí od něj přijímat pokyny a nemohou s ním koordinovat své aktivity.

V praxi se ukazuje obtížná realizovatelnost tohoto modelu. Všichni klíčoví účastníci primárek mají „své“ Super PACs, respektive oficiálně tyto výbory vznikly nezávisle na jejich podporu. V drtivé většině je ve skutečnosti tvoří „bývalí poradci a spolupracovníci“ kandidáta a většina finančních prostředků do nich přichází z řad tradičních kandidátových podporovatelů.

Síla nového prvku ve volebních kampaních se už jednoznačně projevila v prvních primárkách v Iowě, kde to byl právě Super PAC „Restore our Future“ (Obnovme naši budoucnost), který „nezávisle“ podporuje Mitta Romneyho, jehož aktivita v podobě útočných klipů v pravou chvíli „odstřelila“ popularitu Newta Gingriche. A Super PACs jistě neřekly v letošních volbách své poslední slovo.

Jejich hlavní sezonou určitě bude podzimní kampaň a stále otevřený a pravděpodobně velmi vyrovnaný souboj Obamy s republikánským vyzyvatelem. Závěr je jasný i nejasný zároveň – na začátku volebního roku prostě není jasné, kdo bude novým prezidentem.