Změna nepřišla: americká „protiválečná pravice“ v Obamově éře

  Autor :  Jan Jireš

Americká zahraničněpolitická diskuse je unikátním fenoménem – nikde jinde na světě není veřejná rozprava o cílech a prostředcích zahraniční politiky tak rozmanitá, mnohovrstevnatá a institucionálně tak dobře vybavená.

 

Změna nepřišla: americká „protiválečná pravice“ v Obamově éře

Americká zahraničněpolitická diskuse je unikátním fenoménem – nikde jinde na světě není veřejná rozprava o cílech a prostředcích zahraniční politiky tak rozmanitá, mnohovrstevnatá a institucionálně tak dobře vybavená.

 

Americká zahraničněpolitická diskuse

 

Příčin je několik. První souvisí s  geografickou polohou a mocenským postavením USA, díky kterým mohla být zahraniční politika země vždy spíše „politikou volby“ než „politikou nutnosti“. Taková situace potom poskytuje větší prostor pro diskusi o jejích cílech a prostředcích – lépe řečeno si takovou diskusi přímo vynucuje.

 

Druhou příčinou je americká politická kultura. Narozdíl od Evropy, kde je zahraniční politika dodnes pokládána za specifickou oblast, která se řídí vlastními pravidly, je oddělena od domácí politiky a nevztahují se na ni obvyklé požadavky veřejné kontroly, Američané Primat der Aussenpolitik nikdy neuznávali a formulaci své zahraniční politiky podřizovali stejným pravidlům, jako jakoukoli jinou oblast politického rozhodování – už kvůli její úzké provázanosti s politikou ekonomickou, tedy s praktickými zájmy amerických farmářů, průmyslníků či obchodníků.

 

Třetí příčinou je tendence Američanů vnímat svou zemi spíše jako ideu než jako místo. Mají proto potřebu zabývat se samotným smyslem její existence, neboť projekt Ameriky jako alternativy k evropské realitě musí být nutně ospravedlněn nějakým vyšším účelem. V důsledku toho se americká zahraničněpolitická diskuse nezabývá jen hledáním vhodných prostředků k naplňování amerických zájmů, ale také hlubší otázkou, jak vlastně tyto zájmy chápat a jaký zahraničněpolitický výraz dát „americké výjimečnosti“.

 

Jedním z problémů, na které naráží běžná mediální prezentace americké zahraničněpolitické diskuse, je fakt, že se její struktura nekryje se strukturou stranické politiky. Rozlišování mezi republikány a demokraty má pro pochopení diskuse jen malý význam – například intervencionistické wilsonovce i jejich odpůrce najdeme v obou stranách. Nejzuřivější spory o zahraniční politiku se nevedou mezi stranami, ale spíše uvnitř každé z nich.

 

Důvodem je koaliční charakter americké politiky. Za účelem podpory každého politického rozhodnutí se vytvářejí vnitřně rozrůzněné koalice sdílející společný cíl; motivy jejich konstitutivních částí se ovšem mohou lišit. Přestože se ideologické profily stran v posledních desetiletích utužují, je v USA stále běžné překračovat stranické hranice a připojovat se k aktuálním koalicím vymezeným společnými zájmy.

 

Dobrým příkladem je americká debata o rozšíření NATO v devadesátých letech. Rozšíření podporovala koalice konzervativních protiruských jestřábů a wilsonovských budovatelů liberálního mezinárodního řádu. Proti byli wilsonovští obhájci úzké spolupráce s jelcinovským Ruskem a jeffersonovští libertariáni varující před přehnaně ambiciózní a konfliktní zahraničněpolitickou agendou. Stranická příslušnost hrála jen malou roli, příznivci obou koalic se rekrutovali z obou politických stran.

 

Česká reflexe americké diskuse má ovšem tendenci její mnohovrstevnatost redukovat na prostou dichotomii pravice versus levice, republikáni versus demokraté či konzervativci versus liberálové. V souvislosti s iráckou válkou pak byl tento zplošťující pohled převeden na jednoduchý protiklad jestřábí pravice, která prosazuje intervencionistickou politiku, a holubičí levice, která takovou politiku odmítá. Ve skutečnosti je taková šablona zavádějící, protože americká politika je utvářena neustále se přeskupujícími koalicemi, které zřídkakdy respektují stranické linie. Podpora i odpor vůči wilsonovskému intervencionismu prochází napříč stranami i konvenčními ideologickými označeními.

 

Na americké pravici existuje sice menšinová, ale díky neúspěchu neokonzervativní politiky na Středním východě stále hlasitější alternativa v podobě takzvané „protiválečné pravice“ (Antiwar Right). Její autoři se vnímají jako autenticky konzervativní disent uvnitř republikánské strany, jehož cílem je vymanit republikánskou zahraniční politiku z moci wilsonovských neokonzervativců, kteří ji ovládají nejpozději od roku 2001 (ale spíše již od dob Ronalda Reagana), a nabourat rozšířený dojem, že konzervatismus znamená podporu misionářskému intervencionismu.

 

Co to je protiválečná pravice?

 

Odkud se americká protiválečná pravice vzala? Tak jako jiné tábory americké politiky na ni lze pohlížet jako na koalici skládající se z několika součástí. První z nich je rurální jeffersonovský libertarianismus odmítající „velkou vládu“ i na ni napojený „velký byznys“. Druhou je angloamerická paleokonzervativní tradice sahající od Edmunda Burka přes Reinholda Niebuhra až po Russella Kirka a Roberta Nisbeta.

 

První komponent dodal protiválečné pravici její odpor proti centralizačním snahám federální vlády, které obvykle zesilují právě v souvislosti s účastí USA v zahraničních konfliktech a projevují se bujením federální byrokracie, omezováním občanských svobod a zadlužováním země. Druhý komponent přispěl kritikou mýtu americké výjimečnosti a z něho vycházejícího wilsonovského utopismu, a rovněž důrazem na nepřekročitelná morální dilemata spojená s uplatňováním moci – podle Niebuhra nelze nikdy moc oddělit od viny. Oba se pak shodují v odmítnutí jakýchkoli imperiálních ambicí.

 

Hlavním terčem autorů protiválečné pravice jsou neokonzervativci v republikánské straně, které viní jak z uzurpace zahraniční politiky strany, tak z diskreditace konzervatismu. Argumentují, že podpora války bývá výrazem spíše politického radikalismu, než konzervatismu. Jak napsal konzervativní filosof Robert Nisbet, kombinace vojenského avanturismu s rétorikou ideologického křížového tažení je s tradičním konzervatismem naprosto neslučitelná. Každá válka má navíc podle Nisbeta blízko k revoluci a nutně otřásá společenskými institucemi a normami, kterých si konzervativci cení.

 

Podle protiválečné pravice je dnes dělení na republikány a demokraty bezpředmětné, protože americká zahraniční politika je ve skutečnosti strukturována do protikladu mezi většinovými intervencionisty a jejich menšinovými odpůrci. Toto alternativní členění jí pak umožňuje poměrně snadno překračovat konvenční politické a ideologické hranice a spolupracovat s opačným pólem politického spektra, tedy s protiválečnou levicí. Příkladem je populární portál www.antiwar.com, který zveřejňuje příspěvky protiválečné pravice i levice.

 

Někteří autoři protiválečné pravice se shodují s radikální levicí i v hodnocení americké účasti v obou světových válkách a studené válce, protože s ní sdílejí jeffersonovskou nedůvěru k federální vládě a velkému byznysu. Americké vojenské aktivity v zahraničí jsou v této perspektivě výsledkem komplotu finanční oligarchie a federální vlády, jehož cílem je posílit moc centra a omezit místní autonomii a občanské svobody.

 

Autoři protiválečné pravice se ovšem ostře ohrazují proti nařčením z izolacionismu. Odmítání intervencionismu vycházejícího z iluze americké výjimečnosti nelze podle nich chápat jako výzvu k uzavření se do sebe a k rezignaci na roli Ameriky v globální politice. Izolacionistická nálepka slouží wilsonovským intervencionistům v řadách demokratů i republikánů především k diskreditaci protiválečné pravice. Konzervativní autor Andrew Bacevich v reakci na varování prezidenta Bushe před návratem izolacionismu píše: „V dnešní americké politice izolacionismus neexistuje. Je to jen fikce, výmysl a pomluva přivlečená z jiné epochy. Pojem izolacionismu přežívá v současné americké politické diskusi jen proto, že si zachovává svou užitečnost jako laciný nástroj sloužící k utužení disciplíny.“

 

Hlavním východiskem protiválečné pravice je zásadní odmítnutí imperiální myšlenky. Budování globálního amerického impéria se přitom stalo po skončení studené války společným projektem amerického zahraničněpolitického establishmentu, zahrnujícího elity obou hlavních politických stran. Někteří imperialisté (neokonzervativec Max Boot) se nebojí pojem americké impérium používat, jiní se kvůli jeho citlivosti uchylují k zastírajícím eufemismům jako „benevolentní hegemonie“ (neokonzervativci Irving Kristol a Robert Kagan) či „globální vůdcovství“ (liberálka Madeleine Albrightová). Podle protiválečné pravice je ovšem myšlenka impéria neslučitelná jak s americkou ústavou, tak s tradicí republikanismu, ze které ústava vychází.

 

V případě mnoha reprezentantů protiválečné pravice souvisí zavržení projektu amerického impéria i s odmítnutím samotné myšlenky americké výjimečnosti – tedy představy, že Spojené státy jsou jako velmoc radikálně odlišné od všech ostatních velmocí a že mají zvláštní dějinné poslání univerzalizovat americký hodnotový, politický a ekonomický systém. Protiválečná pravice považuje americkou výjimečnost za nebezpečnou iluzi, které žene zemi do stále dalších zahraničních intervencí a navíc stanovuje natolik nereálné cíle, že intervence často končí neúspěchem a korupcí domácích institucí.

 

Protiválečná pravice a prezident Obama

 

Mnoho autorů protiválečné pravice (Richard Gamble, Andrew Bacevich, Thomas Woods, Justin Raimondo či Bill Kauffman) publikuje v časopise The American Conservative, který v roce 2002 založil paleokonzervativní matador Pat Buchanan s cílem nabourat monopol neokonzervativců na republikánskou zahraniční politiku. Časopis se dodnes hrdě hlásí k tomu, že iráckou intervenci ostře odmítal i v době, kdy ji hlavní představitelé Demokratické strany i vlivné liberální deníky jako Washington Post a New York Times ještě podporovali. 

 

Vztah mezi protiválečnou pravicí a neokonzervativci barvitě popisuje Thomas Woods: „Neokonzervativce dovádí k nepříčetnosti, že ve Spojených státech dnes vychází časopis s názvem The American Conservative, který většinou zastává protiválečné postoje a zpochybňuje právo neokonzervativců hlásit se ke konzervatismu. Takovou výzvu své autoritě nemohou tolerovat.“

 

V prezidentských volbách v roce 2008 podpořila řada autorů protiválečné pravice Baracka Obamu, neboť se jim jevil jako alternativa k republikánsko-demokratické intervencionistické koalici, i když se s ohledem na kulturně-sociální otázky nacházel na opačném konci politického spektra. Republikánského kandidáta Johna McCaina považovali za kandidáta intervencionistů – zvláště poté, co se zahraničněpolitická agenda jeho kampaně dostala pod kontrolu neokonzervativců v čele s Robertem Kaganem.

 

Obamův slib, že stáhne americké ozbrojené síly z Iráku a že bude vést celkově uměřenější zahraniční politiku, přesvědčil dost republikánských libertariánů a paleokonzervativců k tomu, aby ho volili. Díky tomu se zrodil výraz „Obama Republicans“, evokující známý fenomén „Reagan Democrats“. Obamu nakonec volila přibližně desetina republikánů.

 

Velmi brzo však došlo v řadách protiválečné pravice k vystřízlivění. Neokonzervativcům se díky jejich organizačním schopnostem daří udržovat si vliv v zahraničněpolitické diskusi a v institucích zahraničněpolitického establishmentu. Čile zakládají nové think-tanky (nejnověji Foreign Policy Initiative) a chrlí doporučení, jak si počínat v Afghánistánu a Iráku.

 

Větším zklamáním pro protiválečnou pravici je ovšem rozšiřující se americké angažmá v Afghánistánu a Pákistánu, které patří k Obamovým prioritám. Zabředání do bezvýsledného konfliktu, jehož cíle i rozsah jsou nejasně vymezeny a který se stále více mění v nekonečný příběh „budování státu“ v neznámém prostředí, je pro autory protiválečné pravice projevem nectností wilsonovského intervencionismu. Lehkovážnost, s jakou Obamova administrativa přijala slangový výraz AfPak, je pro ně předzvěstí katastrofy.

 

Podle protiválečné pravice si Obama rychle osvojil agendu amerického intervencionistického establishmentu a místo v Iráku utápí americké životy a peníze v Afghánistánu. Což jen dokládá, že mezi republikánskými a demokratickými elitami není velký rozdíl a že obě strany jsou ovládány wilsonovskými utopisty.

 

Autoři protiválečné pravice jsou navíc zklamáni vývojem na protiválečné levici. Mnoho levicových aktivistů dnes podle nich upřednostňuje loajalitu k prezidentu Obamovi před důsledně protimilitaristickým postojem a nijak neprotestuje proti eskalaci afghánského angažmá. Zkrátka se ukázalo, že levice dříve bojovala spíše proti prezidentu Bushovi, než proti intervencionismu.

 

Protiválečná pravice si uvědomuje, že je menšinou ve své vlastní straně a že wilsonovský intervencionismus je součástí americké identity. Doufá ale, že současné relativní oslabování Ameriky zmírní nutkání republikánsko-demokratického establishmentu sledovat přehnaně ambiciózní zahraničněpolitické cíle.

 

 

Zdroje

• Bacevich Andrew: The Limits of Power: The End of American Exceptionalism. Metropolitan Books, New York 2009.

• Kauffman Bill: Ain’t My America: The Long, Noble History of Antiwar Conservatism and Middle American Anti-Imperialism. Metropolitan Books, New York 2008.

• Polner Murray, Woods Thomas: We Who Dared to Say No to War: American Antiwar Writing from 1812 to Now. Basic Books, New York 2008.

• The American Conservative, www.amconmag.com.

 

 

Jan Jireš je ředitelem Centra transatlantických vztahů vysoké školy CEVRO Institut, jan.jires@vsci.cz.

 

Článek vyšel v březnu 2010 v časopise Mezinárodní politika.