Sport v mezinárodních vztazích: čtyři perspektivy

14. září 2011   Autor :  Jan Jireš

Že sport ovlivňuje politiku a politika ovlivňuje sport, je každému intuitivně jasné. Případy státem organizovaného dopingu, snahy politiků využít úspěchy sportovců k vlastní prezentaci, mezinárodní sportovní utkání, do kterých se promítá politická rivalita mezi státy, či politické manipulace spojené s výběrem pořadatelského města olympijských her jsou všeobecně známými projevy úzkého propojení domény sportu s doménou politiky.

Lze se ale na postavení sportu v mezinárodní politice podívat systematičtěji? Můžeme identifikovat, jaké role a funkce sport v mezinárodním systému plní? Můžeme změřit jeho význam? Může nám studium mezinárodní dimenze sportu pomoci k lepšímu porozumění struktuře a dynamice mezinárodních vztahů?

V hledání odpovědí na tyto otázky je akademický obor mezinárodních vztahů teprve na počátku. Studium fenoménu sportu v něm dosud bylo na okraji odborného zájmu a většina akademických výzkumníků by toto téma pravděpodobně vůbec nepovažovala za hodné pozornosti. Souvisí to především s dlouholetou preferencí „vysoké politiky“ (high politics) jakožto jediné legitimní sféry výzkumu v mezinárodních vztazích, zatímco sport a podobná témata (dokonce i ekonomická) spadají do oblasti až donedávna pejorativně označované za „nízkou politiku“ (low politics).

S rostoucí epistemologickou a teoretickou pluralizací oboru mezinárodní vztahy ovšem dochází k přehodnocení tohoto přístupu a dělení na vysokou a nízkou politiku je dnes považováno za zastaralé. Zejména liberální a konstruktivistické teoretické přístupy se cíleně věnují tématům dříve považovaným za „nízké“ a hledají v nich oporu pro lepší porozumění tomu, jak mezinárodní vztahy vlastně fungují.
Doména sportu totiž mimo jiné nabízí velké množství empirického materiálu, který může posloužit k osvětlení různých obecnějších mechanismů a procesů v mezinárodní politice. V některých případech pak může být vývoj mezinárodního sportu a jeho organizace jakýmsi zhuštěným obrazem vývoje mezinárodního systému jako celku. Například osudy olympijského hnutí v meziválečné éře i v období studené války názorně ilustrují posuny, ke kterým v mezinárodní politice docházelo. Na začátku dvacátých let se olympijské hnutí přihlásilo k internacionalistickým a liberálním principům zosobněným nově založenou Společností národů, ve druhé polovině třicátých let už posloužilo jako propagandistický nástroj expanzivního nacistického státu. Bojkoty olympijských her v Moskvě v roce 1980 a v Los Angeles v roce 1984 zase odrážely období takzvané „druhé studené války“ po sovětské invazi do Afghánistánu.

Studium mezinárodní dimenze sportu a jeho organizačních struktur nabízí téměř každému teoretickému přístupu v mezinárodních vztazích relevantní témata a empirický materiál. Nejvíce se to týká liberálních (pluralistických) a konstruktivistických přístupů, méně pak přístupů strukturalistických (marxistických) a realistických.

Liberálové

Zastáncům teoretických směrů vycházejících z liberalismu má doména sportu nejvíc co nabídnout, a to hned na několika rovinách zkoumání. Například pro transakcionalisty představuje mezinárodní sportovní provoz (mezinárodní sportovní akce, hromadné cestování fanoušků do zahraničí, televizní sportovní přenosy, fandění zahraničním klubům i jednotlivým sportovcům z globalizovaných soutěží typu anglické Premier League) rozsáhlou oblast přeshraničních „transakcí“, které zahušťují mezinárodní spolupráci, vytvářejí síť neformálních vazeb a institucí a pomáhají tak snižovat konfliktnost mezinárodních vztahů.
Pro liberální pluralisty jsou zase relevantním předmětem studia mezinárodní nevládní organizace věnující se sportu. Pluralisté odmítají tradiční státněcentrickou perspektivu, pro kterou je suverénní stát výhradním aktérem mezinárodních vztahů, a za důležité pokládají i jiné typy aktérů: mezinárodní vládní a nevládní organizace, nadnárodní korporace, přeshraniční politická hnutí a zájmové skupiny. Mezinárodní prostředí je pro pluralisty komplexní pavučinou vztahů mezi různými typy aktérů a zájmových uskupení.

Mezinárodní nevládní sportovní organizace, které mají své politické a ekonomické zájmy, normativní agendu, rozsáhlou členskou základnu, institucionální strukturu, mediální zázemí, byrokratický aparát a finanční zdroje, představují ideální vzorek, na kterém lze studovat význam a fungování nevládních organizací v mezinárodním prostředí. Některé významné a bohaté nevládní sportovní organizace, například Mezinárodní olympijský výbor nebo FIFA, dokázaly v řadě případů ovlivnit rozhodování vlád. Zajímavou otázkou je i fungování a vliv sportovních „super­organizací“, například General Association of International Sports Federations (GAISF), Association of Summer Olympic International Federations (ASOIF) a Asssociation of Winter Sports Federations (AIWF).

Mezinárodní dimenzi sportu lze analyzovat také z pohledu liberálních teorií mezinárodních režimů (international regimes). Podle Stephena Krasnera jsou režimy soustavy implicitních i explicitních principů, norem, pravidel a rozhodovacích procedur, kolem kterých konver­gují očekávání aktérů v dané tematické oblasti mezinárodních vztahů. Jednou z takových tematických oblastí může být právě sport. Sportovní organizace se mimo jiné zabývají tvorbou a prosazováním mezinárodních norem regulujících jejich zájmovou oblast a je zajímavé zkoumat, ve kterých sportech a jakým způsobem se prosadily jednotné globální normy (například v podobě všeobecně respektovaných pravidel a způsobu rozsouzení sporů) a v kterých nikoli.

Nelze pominout ani pokusy sportovních organizací tvořit normy platné mimo jejich bezprostřední zájmovou sféru. Příkladem jsou snahy (nepříliš úspěšné) olympijského hnutí obnovit antický institut olympijského míru, tedy klidu zbraní v době konání her. V souvislosti s olympijskými hrami v Sydney v roce 2000 přijalo Valné shromáždění OSN alespoň deklarativní rezoluci plédující za budování lepšího světa prostřednictvím sportu a olympijských ideálů.

Konstruktivisté

Pro konstruktivisty představuje organizovaný sport (a především ten mediálně šířený) ideální oblast zkoumání, protože může být politicky využíván ke konstrukci a potvrzování skupinových identit a k mobilizaci skupinové loajality. Není pochyb o tom, že v posledním přibližně století těmto účelům sport mnohokrát posloužil, ať už se jedná o nacistický kult těla nebo fenomén „národních sportů“ určených k doplnění či vylepšení mezinárodní image daného národa nebo státu.
Patří sem i systematický doping organizovaný v době studené války především státy sovětského bloku, sloužící jako zbraň v ideologické válce s kapitalistickým Západem. Sportovní úspěchy měly být dalším dokladem toho, že kyvadlo dějin se nezadržitelně vychyluje na stranu socialistického tábora, který dohání a předhání upadající kapitalistický blok.

Mobilizace nacionalistických vášní, které může moderní masový sport napomoci, je však mnohem závažnějším problémem. Například v roce 1969 proběhla mezi Hondurasem a Salvadorem čtyřdenní válka, které se dostalo pojmenování „fotbalová válka“ (la guerra del fútbol). Zahynuly v ní celkově asi tři tisíce lidí. Konflikt vypukl po třech fotbalových zápasech Hondurasu proti Salvadoru, sehraných v rámci kvalifikace na mistrovství světa v roce 1970. Všechny tři zápasy byly doprovázeny rozsáhlými násilnými střety fanoušků, a i když skutečné příčiny války, která mezi oběma zeměmi propukla bezprostředně poté, byly jiné (jádrem sporu bylo zacházení se salvadorskými přistěhovalci v Hondurasu), fotbal posloužil jako prostředek masové nacionalistické mobilizace ve znepřátelených státech.

Méně smrtonosné je využití sportu pro budování národních „značek“. Konstruktivisté si povšimli jevu typického především pro menší bohaté státy v posledních několika desetiletích. Některé z nich se v mezinárodním prostředí začaly chovat jako firmy snažící se o co nejlepší marketing s cílem prodat nabízený produkt. Vznikají tím jakési „státy-značky“ (brand states), které cílevědomě pracují na svém nezaměnitelném mezinárodním image a využívají k tomu chytlavé atributy včetně sportu. Hokej tak hraje významnou úlohu v mezinárodním marketingu Kanady, běžecké lyžování v marketingu Norska a třeba plážový volejbal v marketingu Austrálie.

Strukturalisté

Marxističtí strukturalisté mohou chápat mezinárodní sport jako ukázkový příklad domény, ve které dochází k vykořisťování periferie (chudého Jihu) mocensky a ekonomicky dominantním centrem (bohatý Sever). Centrum díky své ekonomické převaze kontroluje normotvorbu v oblasti sportu a zároveň na jeho globální popularitě vydělává další peníze.

Kromě toho může být globální nadvláda západních sportů, podporovaná ekonomickými a mediálními strukturami ovládanými Západem, pokládána za jistou formu kulturního imperialismu.
Variantou této perspektivy je studium sportu jakožto významné součásti ekonomické, kulturní a informační globalizace. Tím, že je mezinárodní sport tak úzce propojen s globální mediální sférou, možná představuje ještě lepší pole pro studium globalizace než tradičnější ekonomické obory.

Realisté

Klasičtí realisté, jako byl Hans Morgenthau, vysvětlovali konflikty v mezinárodních vztazích samotnou lidskou přirozeností, která má podle nich sklony k bažení po moci, ovládání druhých a používání násilí za účelem dosažení vlastních cílů. Moderní stát tento mocichtivý a agresivní impuls kolektivizoval a přesunul na své hranice. Díky tomu mohl vzniknout relativně pokojný vnitřní prostor, ve kterém je násilí výjimečné a vztahy mezi lidmi jsou regulovány hustou sítí norem a institucí. Daní za vnitřní pokoj politického společenství je ale konfliktnost mezinárodního prostředí, do kterého se přesouvá přirozený lidský sklon k násilí.

Nejúčinnějším moderním mechanismem kolektivizace mocichtivosti a agresivity je nacionalismus. Ten ke svým cílům využívá také sport, který se může stát jakousi substitucí války, tedy ventilem, prostřednictvím kterého lze vypustit nastřádanou kolektivní agresivitu.

Zatímco liberálové chápou mezinárodní nevládní organizace, včetně těch sportovních, jako autonomní aktéry a zkoumají jejich fungování a míru vlivu, realisté je považují za pouhé nástroje v rukou států, které se jejich prostřednictvím snaží dosáhnout svých egoistických cílů, a tvrdí, že jejich vliv a autonomie jsou ve skutečnosti značně omezené. Realisté proto mohou zkoumat třeba to, jak státy skrze své zástupce v organizacích, jako je Mezinárodní olympijský výbor, naplňují své cíle a jak vlády států ovlivňují doménu sportu a formují normy a pravidla, kterými se řídí.

Pro realisty je tak sport další z tematických oblastí, ve kterých probíhá odvěké soupeření mezi státy. Rovněž specifický „civilizační“ realismus Samuela Huntingtona předpokládá, že civilizační okruhy využívají sport jako arénu vzájemného soupeření. Jako příklad Huntington uvádí hlasování v Mezinárodním olympijském výboru týkající se konání letní olympiády v roce 2000, které dokonale kopírovalo civilizační zařazení hlasujících delegátů. Západu se tehdy podařilo prosadit, aby se hry konaly v Sydney, nikoli v Pekingu, za jehož kandidaturu Čína horečně lobbovala. Rozhodnutí bylo všeobecně vykládáno jako „pomsta Západu“ za předchozí diplomatické prohry na půdě OSN.
A konečně je velmi zajímavým tématem využívání sportovních sankcí proti neposlušným státům, považovaným za párie mezinárodního společenství. Sportovní sankce, které spočívají v zákazu startu sportovců dané země na prestižních mezinárodních akcích a jejichž cílem je potrestat ji za porušování mezinárodních norem nebo ji donutit ke změně politiky, v sobě spojují elementy liberálních, konstruktivistických, marxistických i realistických motivů. Jinak řečeno, každý z těchto směrů v nich může hledat podporu pro svůj pohled na povahu mezinárodních vztahů.