Rozhodne ekonomika

28. leden 2012  

Rozhovor s politologem Petrem Sokolem O souboji „čajařů“ Mitta Romneyho a dalších kandidátů v republikánských primárkách, Obamovi a „demokratických primárkách“, o „bojištních“ státech, o tématech, která vše rozhodnou, zkrátka o Americe necelý rok před volbami.

Jaké jsou aktuální šance prezidenta Obamy stát se v listopadu znovu hlavou USA? Do úřadu vstupoval s vysokou popularitou, ale následně začal její pokles, který se výrazně projevil ve volbách do Kongresu v roce 2010. Pokračuje tento trend?

Celý leden se souhlas s tím, jak prezident Obama vykonává prezidentský úřad, pohybuje podle téměř každodenních výzkumů veřejného mínění v rozmezí 43 až 44 %. Tato čísla signalizují, že voliči jsou rozděleni téměř přesně půl na půl, jen s těsnou převahou těch, kteří si myslí, že Obama jako prezident nepracuje dobře.

Podobně se vyvíjí odpovědi na otázku, koho budete volit v prezidentských volbách. Tyto údaje jsou samozřejmě do určité míry zkresleny tím, že ještě není jisté, kdo bude republikánským vyzyvatelem. Ale i tady platí, že Obama v současnosti zaostává jen o několik procent, nebo dokonce s potenciálním republikánem „remizuje“.

Co tedy rozhodne?

Určitě to budou ekonomické otázky. Zatímco v několika posledních prezidentských volbách hrála důležitou a někdy dokonce rozhodující roli zahraniční angažovanost USA v zahraničí, letos tomu tak v žádném případě není. A pokud se ve světě nestane nějaká zásadní, neočekávaná událost, zůstane to stejné až do listopadu. Platí totiž, že válka v Iráku se po stažení vojáků USA z této země řeší jen okrajově a přítomnost v Afghánistánu nezískala s výjimkou kampaně Rona Paula zásadnější ohlas.

Dopad ekonomické krize a Obamova neschopnost dostát svému slibu, že vytvoří nová pracovní místa, může být klíčová v konkrétním výsledku voleb. Americké prezidentské volby jsou totiž díky volebnímu systému fakticky souhrnem 50 voleb v jednotlivých státech Unie. Volitelé, kteří rozhodnou o výsledku volby, se totiž přidělují za vítězství v jednotlivých státech. Tradičně jsou některé státy „modré“ a tvoří nedobytnou tvrz demokratů, zatímco jiné mají setrvale červenou barvu, protože v nich vítězí republikáni.

Aktuálně je situace taková, že Obama by neměl prohrát v šestnácti státech a v hlavním městě Washingtonu. Naopak v přibližně ve 22 státech by neměla být zpochybněna jejich „červenost“, a tedy zisk volitelů pro republikány. Skóre je přesto zhruba vyrovnané, protože „Obamovy“ státy mají více delegátů.

Zbývá však 12 států, které budou pro volební výsledek klíčové. V Americe se těmto státům říká „battlegroundstates“ a budou opravdu hlavním bojištěm podzimního volebního klání. Vévodí jim opět Florida, která má z tuctu „bojištních“ států nejvíce delegátů.

Problémem pro Obamu ovšem může být fakt, že velká část „bojištních“ států patří mezi ty z amerických států, které nejvíce zasáhla aktuální ekonomická krize. Například stát s třetím nejvyšším počtem „bojištních“ delegátů – Nevada – je na tom s nezaměstnaností 13,4 % ekonomicky vůbec nejhůře a tamní voliči budou asi chtít s dosavadní administrativou zúčtovat.

Republikánských kandidátů zástupy

Republikánské primárky se v médiích zatím jeví jako specifické. Dlouho neexistoval jasný favorit, pak se střídali lídři popularity. Co je důvodem dosavadního nejasného vyznění republikánského souboje?

Na startu kampaně loni na jaře byli v čele očekávaných kandidátů dva republikánští pretendenti, kteří hráli roli již před čtyřmi lety: bývalý guvernér Massachusetts Mitt Romney tehdy vypadl v primárkách a bývalá guvernérka Aljašky Sarah Palinová kandidovala neúspěšně na viceprezidentku. Oba byli dlouho považováni za favority v pelotonu politiků, kteří by chtěli v republikánském dresu vyzvat prezidenta Obamu. Vedle nich se ale začala odehrávat debata o jiném možném „kandidátovi snů“.Jeho hledání iniciovaly hlavně dva momenty: problém, který má od počátku konzervativní křídlo strany z mnoha důvodů s Romneyem, a naopak určitá neschopnost či nevůle Sarah Palinové chopit se role kandidáta, který by reprezentoval právě tyto konzervativní kruhy a jejich uskupení Tea Party.

S kandidaturou si dlouho v tomto kontextu pohrával miliardář Donald Trump, ale nakonec ji odmítl. Zahájil tím dlouhou řadu abdikací nadějných kandidátů. Kandidovat nechtěli mnozí populární guvernéři ani někteří výrazní uchazeči z primárek před čtyřmi lety (Huckabee nebo Guliani).

Váhání Palinové, zda do volby půjde, nebo bude jen zvyšovat cenu své značky jako konzervativního idolu, dovedlo do souboje v letních měsících poslankyni Michele Bachmannovou. Ta rychle získala podporu Tea Party a stala se ­dočasně hvězdou kampaně. Její ostrá a srozumitelná slova v televizních debatách jí přinesla vítězství v tzv. volbách na zkoušku (strawpoll), které tradičně pořádají ve městě Ames republikáni ze státu Iowa, protože v tomto státu probíhají první primárky. Úspěch udržel Bachmannovou ve hře o zisk republikánské nominace, ale mnozí republikáni si začali uvědomovat, že jako hlas Tea Party nemůže získat ve volbách hlasy umírněných, kteří rozhodnou souboj republikánského kandidáta s Obamou. I proto se dlouho čekalo, zda do voleb vstoupí další silný kandidát, který by mohl oslovit obě křídla republikánů.

A to se v srpnu skutečně stalo. Když se v Ames sčítaly výsledky voleb na zkoušku, oznámil v jiném státě důležitém pro výsledek voleb – v Jižní Karolině – kandidaturu politik, kterého dlouho mnozí republikáni „lámali“, aby do primárek vstoupil – Rick Perry. Populární texaský guvernér Perry je aktuálně nejdéle bez přestávky úřadujícím guvernérem, protože v čele svého státu stojí již od roku 2000, kdy jako zástupce guvernéra převzal úřad po Georgi W. Bushovi. Od té doby ho Texasané již třikrát potvrdili ve volbách. Ještě než se začalo mluvit o tom, zda by Američané chtěli dalšího Texasana v Bílém domě, Perry se sám „odstřelil“ slabými výkony v televizních debatách. Například jednou řekl, že by chtěl zrušit řadu federálních úřadů. Když se ho moderátor zeptal, zda by mohl tři jmenovat, nevzpomněl si na ně.

Byl dalším v řadě při hledání ideálního „konzervativního“ kandidáta Herman Cain?

Ano. Cain navíc jako člověk, který nebyl prakticky nikdy voleným politikem a který se proslavil jako manažer velkých řetězců s občerstvením, profitoval z odporu „čajařů“ a konzervativců proti politikům se zkušeností z Washingtonu. Jak byly předvolební debaty slabinou Perryho, tak se staly hlavním trumfem Caina. Jediného kandidáta tmavé pleti ale nakonec dostihly jeho údajné staré aféry ze soukromé oblasti. Mnoho komentářů z evropských libertariánských kruhů označuje právě Rona Paula za černého koně republikánských primárek. Jak si zatím vede?

Paulovi se podařilo relativně uspět v obou prvních státech, kde se konaly primárky. Vděčí tomu zejména cíleně zaměřené kampani na Iowu, kde prakticky od minulých primárek pracovala jeho volební síť. Díky tomu se mu podařilo vytvořit přesvědčení, že jeho myšlenkový svět se již stal součástí hlavního republikánského proudu. Není to ale tak docela pravda, protože výzkumy voličů, kteří se zúčastnili těchto prvních primárek, ukazují, že Ron Paul sbírá hlasy zejména mezi těmi, kteří nejsou identifikovaní republikáni. Jeho podpora plyne z velké části z popularity mezi nezávislými voliči.

Programově je Paul velmi zajímavou směsicí libertariána v ekonomických otázkách, zastánce pevných křesťanských hodnot a izolacionisty. A právě izolacionistický bod jeho programu, který požaduje okamžitý odchod amerických vojáků z Afghánistánu, tvoří klíčový zdroj jeho překvapivě vysoké podpory v úvodních primárkách.

Jak došlo k oživení kampaně bouřliváka Newta Gingriche, kterému se loni v létě fakticky rozpadl volební štáb a jeho kampaň byla v troskách?

„Vyhoření“ všech konzervativních „koní“ následně vedlo k oživení téměř mrtvé kampaně bývalého předsedy Sněmovny Newta Gingriche. U něj už Romneyemu hrozilo reálné nebezpečí, že mu sebere pozici lídra primárek, a proto proti němu jeho příznivci rozjeli velmi úspěšnou negativní kampaň, která zdůraznila jeho lobbistickou minulost, třetí manželství a vznětlivou povahu. Následoval známý scénář. Gingrich se propadl a scéna v Iowě se otevřela pro dosud skoro neznámého Ricka Santoruma – bývalého silně konzervativního senátora z Pensylvánie. Ten sice uspěl v Iowě, kde podle oficiálního výsledku remizoval S Romneyem, ale jeho silně konzervativní agenda příliš nefunguje v liberálnějších státech.

Po všech peripetiích zůstává reálným kandidátem jen Romney, který „přežil“ všechny oponenty a díky své umírněné agendě má asi největší šanci popasovat se se stávajícím prezidentem.

Probíhají také primárky u demokratů, i když prezident Obama obhajuje svou funkci?

Konání primárek upravují zákony jednotlivých států, a to v drtivé většině pro obě strany. Takže třeba v Iowě i New Hamp­shire se souběžně hlasovalo také o demokratickém kandidátovi, přestože Obama byl jediným kandidátem. Voliči mohli buď volit současného prezidenta, nebo podle amerických pravidel připsat na lístek jméno někoho jiného. Obama pochopitelně obdržel více než tři čtvrtiny hlasů a získal v obou státech všechny delegáty pro demokratickou volební konvenci. Jeho pozice kandidáta je tedy naprosto jistá, zatímco výsledek podzimního soupeření mezi demokratickým a republikánským uchazečem o Bílý dům zůstává otevřený.