Republikánští prezidentští kandidáti a zahraniční politika

  Autor :  Helena Schulzová

Zápas republikánských kandidátů o nominaci do prezidentských voleb dosud připomínal thriller s nepřehlednou zápletkou. Favorité se za posledních pár měsíců již několikrát změnili a jen Mitt Romney zůstává celou dobu v popředí nominačního boje. Primárky jsou tak kombinací rychlých zvratů a víry v Romneyho jisté vítězství.

Přesto jsou jejich průběh a výsledek pro Evropu nepochybně důležité, protože transatlantická vazba je stála pokládána za základ evropské bezpečnosti. Stejně důležité jsou ovšem také vztahy mezi Amerikou a Evropou v oblasti ekonomiky.

Přestože se dnes prezident Obama těší ve Spojených státech rekordně nízké podpoře, jeho znovuzvolení zůstává reálnou možností. Kromě aktuálního stavu ekonomiky bude klíčovým faktorem to, který z republikánských kandidátů se proti prezidentovi ve volbách postaví. Jen někteří republikánští adepti jsou totiž přijatelní pro umírněné a nezávislé voliče. Současného prezidenta bude schopen ve volbách porazit jen ten kandidát, jenž bude schopen zaujmout i středové a nezávislé voliče, kteří nepatří ani k jedné politické straně, ale rozhodují se pro konkrétní osobnost. Ačkoli se zdá, že je po primárkách v Iowě a New Hampshire jasné, že Obamovým vyzyvatelem bude Romney, v důsledku nepředvídatelné dynamiky v Republikánské straně ještě zdaleka není rozhodnuto.

Zahraniční politika nepatří mezi témata, jež by rozhodovala volby. Dosavadní průběh republikánských primárek navíc naznačuje, že v letošní předvolební kampani budou hrát zahraničněpolitická témata ještě menší roli než dříve. Jednoznačně převažují ekonomická a vnitropolitická témata a otázky související s celkovým směřováním země, což je hlavně důsledkem pokračující ekonomické stagnace. Do určité míry ale američtí voliči zůstávají citliví k některým zahraničním otázkám, a ty tak mají potenciál volby alespoň částečně ovlivnit.

Fenomén Ron Paul

Většina republikánských kandidátů se v hlavních bodech svého zahraničněpolitického programu shoduje. Výrazněji se svými názory vymyká pouze texaský kongresman Ron Paul, reprezentující tradici amerického libertarianismu. Paul dlouhodobě hájí politiku nevměšování a ostře vystupuje proti americkým vojenským intervencím v zahraničí. Od začátku byl jedním z nejhlasitějších oponentů Bushova zásahu v Iráku. Mezi nejspornější stránky jeho programu patří odmítání členství USA v mezinárodních organizacích. Opakovaně žádá, aby země vystoupila z OSN a NATO a přestala poskytovat zahraniční rozvojovou pomoc.

Paul se ostře postavil proti americké podpoře operace NATO v Libyi. Kritizuje ale nejen intervence vojenské, nýbrž i politické. Nedávno například bojoval proti jmenování zvlášt­ního amerického zmocněnce pro otázky náboženské svobody a náboženských menšin na Blízkém východě a ve Střední Asii.
V USA silně rezonuje izraelsko-palestinský konflikt. Podpora Izraele je tradiční nejen u početné židovské komunity, ale také u konzervativních křesťanských evangelikálů. Kongres­man Paul i zde vybočuje z řad republikánských kandidátů a vystupuje proti tomu, aby se Spojené státy v konfliktu nadále angažovaly, a to jak diplomaticky, tak finančně. Nic z toho se totiž podle Paula neosvědčilo. Spojené státy se podle něj systematicky vměšují do bezpečnostní politiky Izraele, utrácejí peníze svých daňových poplatníků dotováním Izraele a jeho sousedů a nijak hmatatelně přitom ke zlepšení situace v regionu nepřispívají. V médiích si tímto postojem vysloužil nálepku protiizraelského politika.

Favorit Mitt Romney

Mitt Romney, jenž má momentálně nejblíže k tomu, aby republikánskou nominaci získal, je naopak zastáncem aktivnějšího angažmá USA v zahraničí a kritizuje Obamovu administrativu za přílišnou pasivitu. Ze všech republikánských kandidátů má Romney zřejmě nejucelenější zahraničněpolitický program. Zveřejnil náčrt své zahraniční politiky, v němž varuje před izolacionismem a volá po tom, aby USA opět začaly hrát roli ochránce svobody ve světě.

Kritizuje tak Obamovu administrativu například za neprincipiální postoj vůči Číně a neschopnost podpořit čínské disidenty. V případě svého zvolení by navýšil výdaje na obranu. Rovněž ve vztahu k Izraeli má jiné představy než současný prezident. Volá po aktivní roli USA na Blízkém východě a za cíl si vytyčuje zlepšení vztahů Izraele s Egyptem a Tureckem, což jsou další klíčoví spojenci USA v regionu. Trvá na bilaterálním řešení samotného izraelsko-palestinského konfliktu, jež preferuje také Izrael. Naopak řešení na půdě OSN podporuje většina evropských zemí.

Historie ukazuje, že kandidáti na amerického prezidenta se v průběhu volební kampaně většinou snaží distancovat od dění v zahraničí a po zvolení musejí svou politiku přehodnotit a přesunout část své pozornosti k problémům v zahraničí. Nakonec i prezident Obama ve své předvolební kampani sliboval rychlé ukončení konfliktu v Iráku a zlepšení situace v Afghánistánu. Tři roky od jeho nástupu do funkce přitom USA stále ještě v Afghánistánu působí a z Iráku byli staženi poslední američtí vojáci teprve před několika týdny.

S ohledem na tyto zkušenosti je proto pravděpodobné, že i politika republikánských kandidátů by po jejich případném zvolení doznala velkých změn, už jen s ohledem na pokračující ekonomické těžkosti. Některá republikánská prohlášení totiž působí, jako kdyby žádná ekonomická krize neproběhla a Spojené státy na tom byly stejně dobře jako před lety.

Směr Asie

S výjimkou Rona Paula kritizují všichni republikánští kandidáti současného prezidenta za údajně měkký postoj vůči Íránu. Někteří z nich připouštějí dokonce ozbrojený zásah s cílem íránský jaderný program zlikvidovat. Ostře proti Íránu vystoupil jak Newt Gingrich, tak Jon Huntsman, jenž bývá jinak prezentován spíše jako umírněný kandidát.

Ať už dopadnou listopadové volby ve Spojených státech jakkoliv, pro Evropu nejspíš příliš nezmění. Jedinou výjimkou by bylo hypotetické vítězství Rona Paula. V předvolebních kláních se republikánští kandidáti o Evropě a transatlantických vztazích téměř vůbec nezmiňují, a pokud ano, tak jen negativně v souvislosti s probíhající evropskou dluhovou krizí. Evropa jim slouží převážně jako odstrašující příklad.
Ohlášený přesun pozornosti Spojených států k asijsko-pacifickému regionu je nejspíše nevyhnutelný a Evropané nemohou ani od případného republikánského prezidenta očekávat zásadní pozitivní změnu ve vztahu k Evropě a transatlantické spolupráci.