Přesun americké pozornosti do Asie a prezidentské volby

28. leden 2012   Autor :  Jan Jireš

Spojenectví USA a Evropy naráží dvě desetiletí po skončení studené války na zásadní změny domácího i mezinárodního původu. Transatlantický vztah již nemůže žít ze své studenoválečné minulosti, ale musí se přizpůsobit měnícímu se mezinárodnímu postavení USA a Evropy na jedné straně a Číny nebo Indie na straně druhé.

Nejzávažnějším testem transatlantické spolupráce je probíhající přesun americké pozornosti z Evropy do Asie. Jak doložila letošní studie Transatlantic Trends, Američané se už dnes více zaměřují na Čínu než na své evropské spojence. Tento trend dále zesílí v důsledku generační změny v USA i v Evropě. Generace atlanticistů, kteří stáli bok po boku v době studené války, bude brzy nahrazena generací, jež tuto formativní zkušenost postrádá. Studie to potvrzuje: tři ze čtyř mladých Američanů dnes vnímají Asii jako důležitější pro americké zájmy než Evropu.

Obamova vláda mění kurz…

V listopadu 2011 publikovala americká ministryně zahraniční Hillary Clintonová článek, v němž označila východní Asii za nejdůležitější region budoucnosti a ohlásila zvýšenou pozornost, kterou začne Obamova administrativa věnovat „transpacifickým“ vztahům. Kromě budování mechanismů kolektivní bezpečnosti (včetně snahy zapojit do nich Čínu) má mít narůstající americká angažovanost v Asii rovněž podobu „zadržování“ Číny, tedy posilování americké vojenské přítomnosti a potvrzení obranných závazků vůči tradičním americkým spojencům v regionu.

Během své návštěvy Austrálie v li­stopadu 2011 potvrdil nový důraz USA na bezpečnostní angažmá v asijsko-pacifické oblasti také prezident Obama. Ujistil americké spojence o pokračující americké podpoře a region označil za absolutní prioritu pro svou zahraniční politiku. Oznámil, že Spojené státy posílí svou vojenskou přítomnost v regionu a že plánované škrty ve vojenském rozpočtu ne­budou činěny na úkor amerického vojenského angažmá v Pacifiku: „Spojené státy jsou pacifickou velmocí a zůstanou jí. (…) Redukce amerických výdajů na obranu nebude – opakuji, že nebude – provedena na úkor [americké vojenské přítomnosti v] asijsko-pacifické oblasti. Zachováme si své unikátní schopnosti projektovat zde sílu a zajišťovat mír.“

Přesun americké pozornosti k asijsko- -pacifické oblasti se jeví jako neodvratný. Otázkou zůstává, jaký konkrétní dopad bude mít na postavení Evropy v americké zahraniční politice. Existuje řada důvodů domnívat se, že ohlášená prioritizace Asie v americké zahraniční politice bude mít na transatlantickou vazbu hmatatelné dopady a povede k jejímu oslabení. Zaprvé, význam Asie ve světové politice objektivně stoupá (všechny tři největší ekonomiky světa dnes leží v pacifické oblasti), zatímco význam Evropy upadá, mimo jiné kvůli její neschopnosti implementovat institucionální reformy a kvůli probíhající krizi EMU.

Zadruhé, Spojené státy čelí vlastní rozpočtové krizi a plánují v následujících deseti letech výrazné škrty v rozpočtu ministerstva obrany. Prezident Obama zároveň ujišťuje, že tyto škrty nepůjdou na úkor americké vojenské přítomnosti v asijsko-pacifickém regionu, což naznačuje, že USA budou hledat úspory mimo jiné v další redukci svých vojenských kapacit v Evropě. Zatřetí, samotný veřejný diskurz Obamovy administrativy, zdůrazňující, že Asie je nyní absolutní prioritou, povede k oslabení transatlantické vazby na symbolické a politické rovině a k relativnímu snížení významu Evropy v americké zahraniční politice.

A konečně začtvrté, eskalující americké zadržování Číny může antagonizovat ty evropské země, které ji chápou jako nepostradatelného obchodního partnera, chtějí s ní udržovat co nejlepší vztahy a hrozí se jakékoli jejich destabilizace. To platí především pro Německo, jehož budoucí prosperita do velké míry závisí na exportu do Číny.

Je pravděpodobné, že Obamova administrativa bude i ve svém případném druhém funkčním období upřednostňovat asijsko-pacifický region, zatímco význam Evropy bude dál relativně klesat. Po desetiletí „války proti teroru“ a souvisejících intervencích na Středním východě se tak americká vojensko-politická strategie vrací do devadesátých let, kdy liberálové a ještě i neokonzervativci považovali právě Čínu za nejvážnější potenciální hrozbu americkým zájmům.

…a Romney ho potvrzuje

V případě svého zvolení bude republikánský kandidát Mitt Romney vést pragmatickou zahraniční politiku zaměřenou na zájmy velkého amerického byznysu, k němuž má i osobně blízko. Je chybou, pokud se někteří představitelé evropské pravice domnívají, že zvolení republikánského prezidenta automaticky zaručí lepší transatlantické vztahy. Pravděpodobnější je spíše opak. Pragmatik Romney udělá vše pro to, aby zastavil ekonomickou stagnaci a obnovil prosperitu USA. Pokud to bude vyžadovat užší spolupráci s Čínou na úkor vztahů s Evropou, nebude mít žádné zábrany, aby takový obrat provedl.

Rodící se nový vztah mezi USA a Čínou je však pro Romneyho poznačen jistým rozporem. Na jedné straně bude mít tendenci vytvářet mezinárodní struktury zajišťující hladkou ekonomickou spolupráci a usilovat o to, aby se do nich Čína zapojila a převzala spoluzodpovědnost za fungování globálního ekonomického řádu. Na druhé straně v Číně spatřuje mocenskou konkurenci, jež v budoucnosti připraví Spojené státy o jejich dosavadní pozici globálního hegemona a již dnes škodí některým americkým ekonomickým zájmům. Reakcí na tuto obavu může být strategie zadržování, již dnes posiluje i Obamova administrativa.

V každém případě je pravděpodobné, že se v důsledku této komplikované americko-čínské dynamiky transatlantické vztahy po letošních volbách definitivně dostanou na druhou kolej bez ohledu na to, zda v Bílém domě zůstane Obama, nebo se do něj nastěhuje Romney.